Nová prověrka demokracie
Quod licet Jovi, non licet bovi.
(Co je dovoleno bohovi (Jupiterovi), není dovoleno volovi)
Stále zjišťuji a zdá se mi to poslední dobou stále častěji, že jsou nám, tedy veřejnosti, vtloukány do hlav, tedy našeho myšlení jisté fráze a zásady, o kterých při hlubším zamyšlení člověk začne pochybovat, zda jsou správné. Nejen to. Velice často si tyto „zásady“ přímo odporují.
Přesto jsou nám vtloukány do hlav tak dlouho a takovým způsobem, že jim valná většina uvěří a přijme je za své. Tato většina je schopna okřiknout a umlčet každého, kdo by těmto „zásadám“ chtěl odporovat. A to i když bude předkládat nezvratné důkazy.
Veřejnost tyto fráze přijímá, aniž by přemýšlela o jejich dopadu. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím tyto fráze a „základní zásady“ poněkud rozebrat a popřemýšlet o nich na těchto svých stránkách.
Začínám tedy pracovat na tématu „Úvahy o tom, proč to nefunguje.“ Půjde to asi ztuha, protože nemám mnoho času. Odhodlání je ale velké, neboť mnohé z těchto zásad a zejména to, co z nich vyplývá, pouze obtížně chápu a mnohé nedokážu pochopit vůbec.
Jednou z takových frází, která se mi jeví jako diskutabilní je, že výklad zákona může podat pouze nezávislý soud. Přiznám se, že mám pochybnosti, zda toto tvrzení má oporu v Ústavě. Dokonce ve mně vrtá červíček podezření, zda tento, dokonale vžitý a „nezvratný“ názor není pravou příčinou právního stavu v našem státě, který nemá daleko k nihilismu a který se obecně označuje jako obtížná vymahatelnost práva.
Veřejně vyhlašuji, že toto je pouze můj názor a že si uvědomuji, že se drtivé většině bude jevit jako scestný a jsem přesvědčen, že veřejnost mne bude ochotna označit za pomatence a spíše za blbce. „Vždyť to je přece jasný, co bys chtěl. Ty jseš nějakej divnej“.
Přesto jsem se rozhodl, že se pokusím na tento problém nasměrovat toho nejpovolanějšího, Ústavní soud. Na podkladě nějakého příkladu. Tak, abych se držel v mantinelech vymezených zákonem.
Přiznám se, že mne k tomu inspiroval příklad státního zástupce Ištvána, který si též od Vrchního soudu vyžádal výklad zákona předem, tedy před tím, než zahájil pokračování trestního stíhání.
Bylo mu bez problému vyhověno. Výklad zákona, podaný Vrchním soudem, kromě toho, že vyvolal zděšení i mezi poslanci, nastolil i další otázky.
Mně například nejde do hlavy, tedy nemohu pochopit jak je možné, když poslanecká imunita se vztahuje nejen na projevy, ale i na skutky a to i na ty spáchané mimo budovu Poslanecké sněmovny, proč byl rok a půl ve vazbě poslanec Rath. Proč i proti němu nebylo ukončeno trestní stíhání poté, co Vrchní soud podal výklad zákona. Skutky, z kterých je obviněn, spáchal jako poslanec a mimo budovu Poslanecké sněmovny.
Dále obtížně chápu, jak je možné, že poslanec Rath byl držen ve vazbě proto, že byla obava z jeho útěku mimo republiku s odůvodněním, že mu hrozí až 8 roků vězení. A současně, ve stejném státě, podle stejné legislativy, je na svobodě vyšetřován obviněný Janoušek, kterému hrozí až 12 roků vězení. Přitom obviněný Janoušek klidně vzkáže soudu, že se nemůže zúčastnit jednání, protože je mimo republiku.
Protože je toho více, co obtížně chápu, řekl jsem si: Když jsi hloupý, tak se zeptej.
Zaslal jsem tedy Ústavnímu soudu tuto žádost o podání informace:
Ústavní soud
Joštova 8
602 00 Brno
V Praze 29.listopadu 2013
Protože tato pravidla – zákony vydává Parlament České republiky, jsem přesvědčen, že je to tak správné, neboť Parlament, obě jeho komory, jsou voleny lidem, tedy občany České republiky.
To je, podle mého názoru, správné, potvrzuje to demokratický charakter naší společnosti - státu a odpovídá to znění Ústavy, kde je stanoveno:
Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Moc zákonodárná, tedy obě komory Parlamentu po projednání návrhů a to vládních, ale i vlastních poslaneckých či senátorských, vydává zákony, tedy zmíněná pravidla chování a chodu státu, jednotlivých občanů i nejrůznějších seskupení.
A moc soudní podle těchto zákonů soudí, tedy posuzuje, zda byl, či nebyl tím kterým činem, počinem či jednáním porušen zákon a zda tak bylo učiněno úmyslně, či z nedbalosti.
1) Moci soudní je tímto tvrzením přisuzováno značné, ne-li rozhodující množství moci zákonodárné a oslabuje se tím zákonodárná moc Parlamentu. Právní prostředí společnosti pak neurčuje moc zákonodárná, tedy Parlament, ale moc soudní. V případě přijetí tohoto názoru není totiž rozhodující, jak se dohodne Parlament, jak formuluje své záměry ve Sbírce zákonů, ale rozhodující je, jak Parlamentem schválený a ve Sbírce zákonů vydaný zákon vyloží soud. Příkladů lze uvést mnoho, kdy poslanci Parlamentu, tedy moci zákonodárné, byli překvapeni, někdy dokonce zděšeni výkladem zákona, který vydal soud a okamžitě začali jednat, jak zákon upravit, ve snaze podobným excesům do budoucna zabránit.
2) Uvedeným tvrzením je přisuzována tato moc soudům, které jsou obsazeny soudci jmenovanými na doživotí, kteří nejsou voleni přímo lidem a za svá rozhodnutí nenesou žádnou odpovědnost. Selhání, nebo přímo zneužití této pravomoci jedincem zde nelze vyloučit a to bez jakékoli možnosti kontroly nejen společností, ale i ostatních složek státní moci.
3) Jsou-li zákony vydávanými pravidly chování občanů i seskupení, měly by být formulovány tak, aby všichni občané mohli pochopit jejich význam a podřídit své chování těmto zákonným normám. Je-li společností přijato uvedené tvrzení, že výklad zákona může podat pouze nezávislý soud, nemůže si žádný občan ani seskupení být jist, zda koná, či nekoná v souladu se zákonem. Není totiž zaručeno, že tak, jak si zákon vyložil občan, nebo seskupení, je správný výklad. A naopak každé jednání občana, či seskupení, může nezávislý soud odlišným výkladem zákona označit za nezákonné, či přisoudit práva, která jim nenáleží.
4) Uvedené tvrzení je umocňováno velice často opakovaným dovětkem, že výklad zákona a tím i rozhodnutí dvou soudů mohou být zcela opačná, přičemž jsou obě správná a stejně závazná. To posiluje sebevědomí soudců, kteří takto mohou rozhodovat bez obav z následků svých rozhodnutí. S touto absurditou se veřejnost setkává zcela běžně, když odvolací soud rozhodne zcela opačně, než soud prvého stupně, aniž by soudce prvého stupně byl jakkoli postižen za nesprávný postup.
Soudy by podle těchto zákonů měly soudit. V případě nejasností by výklad jednotlivých pasáží zákona měl vydávat nikoli soud, ale legislativní výbor Parlamentu. Měl by prostě vysvětlit, co kterým ustanovením měl na mysli, jaký cíl svým ustanovením Parlament sledoval. Jemu přísluší zákonodárná moc. Soudy by se měly řídit zákonem, tedy vůlí Parlamentu.
Protože ale za stávajícího stavu si nemohu být jist, zda správně chápu význam zákonů, protože si nemohu být jist, zda jsem, jako průměrný občan s průměrným vzděláním, schopen přesně pochopit význam psaného textu, dovoluji si obrátit se na Ústavní soud s žádostí o poskytnutí informace.
Na Ústavní soud se obracím proto, že dedukuji, že když výklad zákona může podat pouze nezávislý soud, výklad Ústavy může podat toliko soud Ústavní.
S žádostí o podání informace se obracím na Ústavní soud proto, abych mohl dokonale využít svého práva, které mi dává Ústava jako významnou možnost podílet se přímo na veškeré státní moci výkonem svého práva volebního.
Nejsem si svým laickým výkladem práva jist, do jaké míry je má vůle vyjádřená užitím práva volebního závazná pro volené složky. Zda má vůle je závazná po celé následující volební období, či zda volby jsou závaznou hrou pouze pro určený volební den, určující pouze startovní postavení toho dne a v dalším dění již má vůle, jako voliče, není závazná.
Jako volič přistupuji k užití svého volebního práva podle zákona č. 247/1995 Sb. V tomto zákonu se praví, že hlasy se přidělují jednotlivým politickým stranám. To odpovídá čl. 5 Ústavy České republiky.
Článek 5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Do voleb předkládají kandidátní listiny jednotlivé politické strany. Dále se v tomto zákonu stanoví náležitosti těchto kandidátních listin a dále, což považuji za podstatné, jsou stanoveny podmínky pro politické strany, či jednotlivé kandidáty, při jejichž nesplnění krajský úřad jednotlivé kandidáty, nebo celé politické strany vyškrtne. To znamená, že rozhodnutím krajského úřadu nemohou být voleni. Vykládám si to tak, že ztratili volitelnost.
Volební zákon sice vkládá jistou míru přímé delegace mandátu na jednotlivého kandidáta t. zv. kroužkováním, na systému a podstatě voleb to nic nemění. Tímto kroužkováním se pouze mění pořadí kandidátů na kandidátní listině té které politické strany, hlasy se však sčítají opět pouze pro jednotlivé politické strany.
Bagatelnost vlivu kroužkování na zásadní změnu systému voleb dokládá případ politických stran, které v konečném výsledku voleb nedosáhnou stanoveného limitu 5% celkových hlasů. Žádnému kandidátovi umístěnému na kandidátní listině těchto politických stran není ani výrazný počet kroužků (preferenčních hlasů) nic platný a poslanecké křeslo mu není přiděleno. Naopak není vyloučeno, že jeho mandát je po skrutiniu, kdy si tyto hlasy rozdělí vítězné strany, přidělen třeba poslanci, který nezískal preferenční hlas ani jeden.
Přesto, že voliči odevzdali své hlasy jednotlivým politickým stranám, aby v Poslanecké sněmovně prosazovaly svůj volební program, s nímž před voliče předstoupily, po volbách je veřejnosti vysvětlováno, že mandát už není mandátem politické strany, ale je mandátem poslance, on s ním může nakládat dle libosti a nikdo mu mandát nemůže odebrat, pokud tak neučiní on sám.
Dokonce důvodem ke ztrátě mandátu není ani vyšetřovací vazba, pravomocné odsouzení poslance a dokonce ani samotný výkon trestu. A to ani když z důvodů vazby, či dokonce výkonu trestu se jednání Poslanecké sněmovny vůbec nemůže zúčastňovat. Nakolik je tedy závazné rozhodnutí občanů - voličů, kteří rozhodli, že určitá politická strana bude svůj program prosazovat v Parlamentu silou voliči určeného počtu hlasů?
Prosím tedy o informaci odpovědí na tuto otázku:
Článek 25
Mandát poslance nebo senátora zaniká:
a) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou,
b) uplynutím volebního období,
c) vzdáním se mandátu,
d) ztrátou volitelnosti,
e) u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny,
f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22.
Zajímá mne pís. d) tohoto ustanovení.
