3. hodina dějepisu pro jihočeské studenty
3. hodina dějepisu pro jihočeské studenty.
Že zlo páchané v Československu bylo skutečně dílem Stalina a jeho polytbyra, svědčí obrat po jeho smrti.
Zde je vhodné uvést z dnešního pohledu fraškózní monstrakci. Všimněte si, prosím, jak nejrůznější mocenské skupiny rafinovaně, podprahově působí na masy, které chtějí ovládat. Jak rafinovaně působí na psychiku člověka, aby přijal jejich učení a dobrovolně se mu podřídil. Příkladem mohou být nejrůznější náboženství. Vždy je určena ústřední modla, která je obdařena nadpozemskými schopnostmi, které se všichni klaní a projevují tak svou vlastní nicotnost. Tato modla je vždy demonstrována v nadživotní až ohromující velikosti. Aby si obyčejný človíček uvědomil vlastní ubohost. Už od antických dob určovali chod dějin kněží. Aby demonstrovali své spojení s nadpozemskem, tedy něco víc, než je obyčejný člověk, budovali na nejvyšším místě v krajině obětiště, provozovali záhadné a tajuplné rituály. Toto znázorňování božstva nalezneme ve všech náboženstvích.
I katolická církev toto podprahové působení rafinovaně používá. Navštivte někdy katolický svatostánek. Kostel, nebo lépe katedrálu. Tyto stavby jsou vždy velice vysoké, zakončené klenbou. Nevytápí se, prvním vjemem je chlad. Velice vysoký strop, umocněný úzkými, vysokými okny, světelně zatlumené barevnými skly (s výjevy svatých). Působí mohutně, ohromujícím dojmem. Člověk si náhle připadá velice malý, nicotný červíček proti mohutnosti učení, demonstrované prostorem, ve kterém se ocitl. Navíc klenba umístěná do veliké výšky zajišťuje ozvěnu, takže ozvěna Vašich vlastních kroků ve Vás vzbuzuje dojem, že v chrámu nejste sami, že Vás sleduje někdo, koho nemůžete vidět. Instinktivně se ztišíte, budete našlapovat velice měkce a hovořit budete polohlasně. Instinktivně se podřídíte prostoru, do kterého jste vešli.
V každém mocenském seskupení, chcete-li klice, nebo klanu, jsou zapálení jedinci, kteří slepě papouškují centrální učení. Činí tak proto, že jsou omezení a vlastní myšlení nemají. Ti jsou schopní úplně všeho. I naprostých nesmyslů. Bohužel bývají nejmocnější Pak jsou tam jedinci, kteří jsou sice schopní myslet, ale papouškují totéž, protože si uvědomují, že tím získají moc. Ti jsou schopní první skupině v nesmyslech pomáhat, i když vědí, že konají nesmyslně. Jsou tam ale i jedinci, obvykle nejinteligentnější, kteří si uvědomují nesmyslnost centrálních idejí, ale mlčí, neboť dobře vědí, že projevit se by znamenalo jejich záhubu. Dovedou však velice často ony zapálence „poňouknout“ k činům, kterými se sami zahubí. Obvykle to jde poměrně snadno, neboť zapálenci vlastního myšlení schopni nejsou.
Po vítězství ve volbách v roce 1948 zapálení jedinci ve vedení KSČ usoudili, že se musí lidu demonstrovat moc. I když církev považovali za svého úhlavního nepřítele, její osvědčené metody rádi využili. Přesně jako církev. Tedy něco bombastického, proti čemu bude vše ostatní působit nicotně. Vymysleli sochu Stalina. Ale ne ledajakou. Obrovskou. Hlavní požadavek byl, aby byla vidět ze všech míst v Praze, aby vévodila Praze. Aby působila jako katedrála na věřící. Měla symbolizovat, že jsme ničemní, že se musíme učit od Sovětského svazu a že musíme být nadosmrti vděční, že nás generalissimus osvobodil. Bylo nutno určit i místo, kde bude tato modla stát. Volba padla na Letenskou pláň, na zlom nad Vltavou. Odtud bude generalissimus shlížet na Prahu.
Tato primitivní metoda psychologické diverze se neustále opakovaně využívá. Neustále se používá byť v nerůznějších variantách. Že místo i velikost byly vybrány odborně, vhodné k zamýšlenému účelu, svědčí další případ. V listopadu 1998, před volbami, se ODS, již v „demokratické zemi“ rozhodla použít tuto, historií osvědčenou, metodu psychologického nátlaku. Na stejném místě instalovala obří portrét Václava Klause. Klausův portrét, gigantický billboard. Byl tak obrovský, že vyžadoval mohutnou nosnou konstrukci, která dosahovala velikosti Stalinova pomníku. Obrovská touha využít osvědčeného psychologického nátlaku byla tak mocná, že přehlušila zdravý rozum, neboť bylo možno předpokládat, že jak bombastičnost, tak i místo umístění budou asociovat spojení s velkým diktátorem a jedním z největších zločinců v dějinách lidstva. Další důkaz o omezeném objemu myšlení vedoucích, zapálenců.
Dokonce se vnucuje myšlenka, že k tomuto kroku „poňoukli“ zapálence z vedení právě ti nejinteligentnější, kteří, jak jsem již uvedl, se vyskytují v každé klice, která má v úmyslu zmocnit se moci. Tento gigantický portrét novodobého vůdce Klause měl ale smůlu. Druhý den po jeho instalaci zasáhla Prahu vichřice. Obrovská plocha billboardu působila jako plachta mohutného škuneru. Takovou sílu žádný materiál nemohl vydržet. Prostě tvář průkopníka nových směrů byla rozmetána. Jako by sama příroda projevila svou nevůli nad takovou gigantománií.
Ale nepředbíhejme. Socha Stalina byla vysoká 15 metrů, na stejně vysokém podstavci. Bombastická stavba. Pro stavbu byl vybrán návrh sochaře Otakara Švece, který spolu se svou manželkou stavbu realizoval. Na základní kámen poklepal sám Antonín Zápotocký již 22.prosince 1949.
Vlastní stavba byla zahájena 25.února 1952. Oslava velikého generalissima ale záhy dostala trhlinu. Stalin 5.března 1953 zemřel. Gottwald mu jel na pohřeb. Zřejmě tam chytil nějaký bacil (tehdy se to říkalo), a po návratu 14. března 1953 umřel taky.
Ve stavbě pomníku se však pokračovalo, teď již „na věčnou paměť“ velikého vůdce. 1.května 1955 byl pomník odhalen. Sama myšlenka této gigantické akce i její realizace vyvolávala rozporuplné reakce, což bylo završeno skutečnou tragedií. Autor pomníku a jeho realizátor Otakar Švec i jeho manželka, která se na soše podílela, spáchali měsíc před jeho odhalením společnou sebevraždu.
„Smůla“ gigantického pomníku postaveného „na věčné časy“ však pokračovala. 25.února 1956, tedy ani ne rok po odhalení pomníku přednesl na 20. sjezdu sovětských komunistů Stalinův nástupce Nikita Sergejevič Chruščov projev, který šokoval celý svět. Byl to projev nazvaný Kult osobnosti. V tomto projevu N.S. Chruščov veřejně pojmenoval Stalinovy zločiny, tvrdě odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina a odsoudil jeho hrůzovládu. Uvedl, kolik lidí nechal Stalin popravit, doslova vyvraždit. Kult osobnosti proto, že Chruščov tvrdil, že toto vše si mohl Stalin dovolit, protože systematicky pěstoval kult své osoby, takže na něho všichni vzhlíželi z části jako na všemohoucího boha, ale většinou ze strachu, neboť věděli, že Stalin je schopen vyvraždit všechny, kteří by se mu vzepřeli. Stalin mimo jiné vymyslel novou vojenskou hodnost, generalissimus, kterou udělil pouze on sám sobě. Na veřejnosti se objevoval zásadně ve vojenské, generálské uniformě. I zde vidíme podprahovou manipulaci. Uniforma všem jasně říkala, že on je velitel.
Tragikomedie vložená pomníku již do vínku, pokračovala a nabírala na obrátkách. Nad Prahou čněla gigantická socha jednoho z největších zločinců a tyranů v dějinách lidstva. Mohutností srovnatelná se Sochou Svobody v New Yorku. V podstatě obě tyto sochy symbolizovaly pravý stav oddělených společností.
I zapálenci v KSČ byli rozpačití. Tento symbol tyranie a absolutní nadvlády Sovětského svazu nad zabraným státečkem čněl nad Vltavou poměrně dlouho. Teprve v listopadu 1962 byl odstraněn. Stavba to byla důkladná, materiál ten nejkvalitnější. Odstřeloval se v několika fázích celý týden. Vždy po setmění.
Po Stalinově smrti byl chvilku v sovětském polytbyru zmatek, hledal se nástupce (spíše zuřila bitva o nástupce). Po chvilce nejistot na Stalinovo místo nastoupil Nikita Sergejevič Chruščov.
To byl proti Stalinovi žoviální tatík. Sice stále vůdce sovětského impéria, podléhající nesmiřitelnému polytbyru, ale žoviální tatík. Zahájil demokratizaci politického systému. Nastalo výrazné politické uvolnění.
Chruščovovým cílem byla demokratizace sovětské společnosti s cílem zvýšit životní úroveň všeho sovětského lidu. Velký důraz kladl na rozvoj zemědělství, aby bylo dostatek potravin. Pochopitelně. Dobře najedený podřízený občan je spokojený občan. Prosazoval kolektivizaci zemědělství (zakládání velkých kolchozů) (kolektyvnye chozjajstvo – kolektivní hospodaření). To je v jádru správná myšlenka. Umožňuje použití výkonné zemědělské techniky, tedy přechod na zemědělskou velkovýrobu. Tuto kolektivizaci prosadili komunisti i u nás. Popsal jsem v článku 21 roků třeskuté svobody. Chruščov byl proslulý zejména propagací kukuřice. Jako krmivo pro dobytek. Aby bylo maso. Protože v té době probíhal s USA závod, kdo dříve přistane na měsíci, Češi tvrdili, že Chruščovovi jde především o to, aby tam mohl zasít kukuřici. Myslím že to dostatečně vystihuje smysl Čechů pro srandu ale také to, že všichni věděli, kdo nám vládne.
V zahraniční politice ale zůstal Chruščov a zejména jeho polytbyro, pevným vůdcem „tábora socialismu“ tedy celého impéria, t. j. Sovětského svazu i po válce zabraných „spřátelených“ států.
Jak jsem již uvedl, nárazníkovým „spřáteleným“ státům, které Stalin zabral po válce, se tato kolonizace nelíbila. Přes tvrdou demonstraci síly, vznikaly po Stalinově smrti rebelie, vzpoury. První povstání vypuklo již 16.června 1953 ve východním Německu, což byl sektor pod „dohledem“ Sovětského Svazu. Povstání bylo ještě vedeno po odborářské linii za zvýšení platů a snížení pracovních norem. Lavinovitě se rozrostlo do mnoha měst a průmyslových center. Proti demonstrantům vyjela sovětská tanková divize a následně i pěchotní vojska. Sověti povstání potlačili, ale potlačovali ještě „opatrně“. Přece jenom byli na území poraženého Německa, které „osvobodili“. Přestože byly použity i střelné zbraně, obětí bylo asi 20.
28. června 1956 propuklo v polské Poznani povstání proti sovětské diktatuře. Zde už bylo povstání krvavě potlačeno.
23.října 1956 propuklo mohutné povstání v Maďarsku. Začalo jako výraz solidarity s Polskými dělníky. Tam už si sověti nebrali servítky. Maďarští povstalci byli částečně vyzbrojeni, takže došlo k boji mezi zasahujícími sovětskými vojsky. Sovětská armáda se naoko stáhla, ale připravila mohutnou ofenzívu. Do Budapešti vjely tanky, došlo k tvrdému střetu. V celé Evropě (v tisku i v Československu) byly zveřejňovány fotografie rozstřílených domů, zabitých lidí všude na zemi a mnoho oběšenců, visících na lampách pouličního osvětlení. Všem pro výstrahu. Povstání bylo 10.listopadu 1956 potlačeno. Sovětská strana vždy svou intervenci obhajovala tvrzením, že tamní komunistické straně „se to vymklo z rukou“, „vypukla kontrarevoluce“ a oni přispěchali na pomoc pro záchranu světové revoluce
Přesto nástupem Chruščova, jeho demokratizační politikou a zejména jeho odsouzením Stalinovy krutovlády, se politická atmosféra ve státech východního bloku, tedy i v Československu výrazně uvolňovala.
Důkazů lze předložit dostatek.
Již jsem uvedl, a věřím, že to zdůraznil i Váš pan profesor dějepisu, že do roku 1953, do Stalinovy smrti, zde bylo vykonáno mnoho trestů smrti ve vykonstruovaných procesech. Byly založeny vojenské prapory PTP (pomocný technický prapor), kam byli pod záminkou splnění vojenské služby odesíláni „politicky nespolehliví“ na „převýchovu“. Neměli zbraně (aby je nemohli použít proti dělnické třídě), byli využíváni na nejtěžší práce. V dolech, stavbách a pod.
Za svou práci, i když byli oficielně vojáky, byli placeni. Sice nic moc, ale placeni. Tedy nikoli použiti zdarma, jako vojáci, k výkonu "obecně prospěšných prací.
Co Vám ale pan profesor dějepisu možná zapomněl sdělit, že po Stalinově smrti a nástupu Chruščova, koncem padesátých a začátkem šedesátých let byla většina politických vězňů propuštěna, byli rehabilitováni a bylo jim vyplaceno odškodné. Již v roce 1954 byly zrušeny ony pověstné vojenské útvary PTP.
V roce 1963 komunisti plně rehabilitovali všechny popravené z politických procesů skupiny Rudolfa Slánského.
V roce 1968 těmto popraveným udělil prezident Ludvík Svoboda in memoriam nejvyšší státní vyznamenání.
Vyhodnocení těchto faktů opět ponechávám na Vás. Jistě uznáte, že to lze vykládat i tak, že komunisti dobře věděli, že byli Stalinem donuceni dělat něco příšerného. Že dobře věděli, že jsou bezmocní, protože západ nám nepomůže. Že západ je vázán dohodami z Jaltské i Postupimské konference. A že se komunisté snažili následně touto rehabilitací to odčinit.
A taky lze pochopit, že dřív, za Stalina to nešlo. Stalin by neváhal popravit každého desátého Čechoslováka.
I když byl Chruščov žoviální tatík, přesto vládl on, ale zejména jeho polytbyro celému impériu. Nesměl tedy připustit rebelie, nebo dokonce odtržení nárazníkovýcg států, které jako výsledek druhé světové války zabral Stalin a kterému se říkalo "tábor socialismu".
Pouze změnil taktiku. Byly vybudovány ropovod a plynovod, čímž byla završena hospodářská závislost na Sovětském svazu.
Na začátku šedesátých let postupně docházelo k uvolňování režimu. Sice jsme stále poslouchali plamenné řeči o pevné jednotě dělníků a rolníků, vedoucí úloze KSČ, o pevných bratrských svazcích se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Tyto řeči však byly daleko více určeny sovětskému dozoru, abychom jej ujistili, že „se neodchylujeme“. Všichni dobře věděli, že sovětská tajná služba KGB má nasazeny agenty, kteří dění v Československu bedlivě sledují.
Žili jsme si ale postupně v relativním pohodlíčku. Začalo se jezdit k moři, z počátku pouze do „spřátelených států tábora socialismu“, do Bulharska, Maďarska, NDR, Polska, nejprve pouze s výjezdní doložkou. To bylo takové potvrzení, schválení výjezdu. O tuto doložku bylo nutno s předstihem zažádat. Bez výjezdní doložky byl pas k ničemu. Vycestovat se na něj nedalo.
Postupně se výjezdní doložka při cestách do „socialistických“ států nepožadovala, byla nutná pouze k výjezdům do KS, tedy kapitalistických států. Mezi ně byla zařazena i Jugoslávie, neboť její tehdejší prezident Tito se Moskvě vzepřel. Měnám západních, kapitalistických států se říkalo valuty. Ty směl vlastnit pouze stát. Proto občan musel včas podat v bance žádost o „valutový příslib“. Banka příslib potvrdila, přislíbila tedy, že občanovi vymění koruny za západní měnu. Západoněmecké marky, nebo dolary. S tím se vydávala i výjezdní doložka. Bylo to náročnější, než dnes, ale nebylo to nepřekonatelné. Evropa byla prostě rozdělena na dva bloky. Východní, socialistický a západní, kapitalistický.
Komunisti razili heslo, že socialistický člověk má právo získávat prostředky k uspokojování svých potřeb prací. Všichni museli pracovat. Zaměstnání se vyznačovalo do občanského průkazu. Neexistovala podpora v nezaměstnanosti. Nebýt zaměstnán, bylo trestným činem příživnictví. Na všech podnicích visely vývěsky: Přijmeme nové zaměstnance. Všechny podniky měly náborové kanceláře, jejichž zaměstnanci byli odměňováni za každého nově přijatého pracovníka.
Komunisté zastávali názor, že každý občan má právo na uspokojení svých základních potřeb. Mezi základní potřeby zahrnovali i právo bydlet, tedy právo mít domov. Tak, jako každé zvíře má svůj brloh, noru, pelech, hnízdo. Každé zvíře svůj domov brání. Vyhodit člověka z domova, z jeho nory, ve které se narodil, kde vychoval děti, udělat z něj bezdomovce, dokáže pouze náš, konečně demokratický systém.
Proto byla současně s uvolňováním režimu koncem padesátých let zahájena mohutná bytová výstavba.
Stavěla se mohutná sídliště, sice z paneláků, ale bydlení pro statisíce lidí. Můžete si jenom v Praze projít Jižní Město, Pankrác, Prosek, Ďáblice, Stodůlky, Nové Butovice, Petřiny a další a představit si ty statisíce občanů, kteří v těchto domech dodnes bydlí. A představit si, kde by tito občané dnes bydleli, kdyby se tehdy ta sídliště nebudovala. Taková sídliště se mohutně budovala i v dalších městech republiky.
Na byty v těchto panelácích se přidělovaly občanům dekrety. Nikoli nájemní smlouvy. Tím byl byt předán občanovi do užívání. Tyto byty se dědily jako každý jiný majetek. Nájemné činilo přibližně 1/10 průměrné mzdy. Přednost v přidělování bytů měly mladé rodiny s dětmi. Standardní byt pro mladou rodinu byl 3+1.
Současně vznikla t. zv. družstevní výstavba. To fungovalo tak, že několik lidí založilo bytové družstvo, zaplatili členský podíl, který činil 1/3 hodnoty bytu (značně snížený, neboť členové družstva byli povinni velkou část členského podílu odpracovat na stavbě formou brigády), 1/3 přidal stát a 1/3 se splácela formou nájemného. Stavbu prováděl odborný stavební podnik, družstevníci brigádnicky vypomáhali. Hodnota členského podílu činila 6 – 10 průměrných měsíčních mezd. Další 1/3 podílu byla do roku 1989 již splacena formou nájemného. To jsou ty byty, které se po „sametovém“ převratu převáděly bezúplatně do osobního vlastnictví družstevníků.
Kromě toho stát tomu, kdo se rozhodl postavit si rodinný domek, přispíval 300.000,-Kčs jako nevratnou půjčku. Pozor!!! Nikoli nízkoúročenou, nebo dokonce bezúročnou. Nenávratnou. Podmínkou bylo, že dotyčný si musel postavit rodinný domek. Když postavil, nemusel nic vracet. Rodinný domek se tehdy dal postavit za 600.000,-Kčs. Když to stavěl stavební podnik. Když většinu stavby postavil sám majitel, byla cena výrazně nižší.
V roce 1966 se začalo budovat pražské metro. V roce 1973 byl dokončen Nuselský most, unikátní stavba z předpjatého betonu, přemosťující Nuselské údolí. 9. května 1974 zahájilo metro svůj provoz. Protože se jednalo pouze o krátký úsek nynější trasy C, říkalo se mu Decimetro. Češi měli vždycky rádi srandu. Chechtali se všemu a rádi.
Šedesátá léta byla obdobím velikého uvolnění. Dodnes se o nich říká „Zlatá šedesátá“. V Praze dvojice Suchý – Šlitr založila divadlo Semafor (sedm malých forem – po vzoru předválečného brožovaného časopisu s kowboyskou tematikou Rodokaps – romány do kapsy). V něm se zrodily hvězdy Matuška, Pilarová, Kubišová, Vondráčková, Přenosilová, Filipovská, Bobek, Miluška Voborníková, Petr Spálený. V kavárně Vltava zahájil svou kariéru Karel Gott. Miki Volek s kapelou Olympic vypaloval rock and rolly. Po vzoru Elvise Presleyho.
Bylo znát, že je patnáct roků po válce, stopy po válce byly zahlazeny, Evropa vstala z trosek. Problémy obnovy Evropy byly vyřešeny, byl nasycen potravinový trh, Evropa zažehnala nebezpečí hladu. V Československu bylo dosaženo cíle, který vytkla KSČ. Bylo dosaženo potravinové soběstačnosti. Drtivá většina potravin v ČSR byla domácího původu, byly zpracovávány domácími potravinářskými firmami. Na všechny druhy potravinářských výrobků, jejich složení, byly vydány přísné výrobní normy. Špekáčky se vyráběly zásadně z masa, nabíjeny byly do sdíraných střívek, takže je bylo možno sníst i „se šlupkou“.
Potraviny na úrovni dnešních farmářských trhů, ovšem bez podvodníků, kteří se dnes na těchto trzích kapsují. Dnes potravinářské firmy a firmičky propagují své zboží: „Veškeré masné výrobky vyrábíme podle starých receptur.“ Tedy podle receptur z doby, které nyní říkáme „totalita“.
Začal se projevovat účinek obnovené produkce. Na trhu se začalo objevovat zboží do té doby nevídané. Např. cizokrajné ovoce. Banány, pomeranče, mandarinky, datle, exotické ořechy. Jak se začal projevovat technický pokrok, objevily se na trhu i technické novinky. Pračky, později i automatické, televize (černobílá) ze zkušebního provozu přešla na pravidelné vysílání, začal vysílat druhý program. Na trhu se objevil i první poválečný osobní automobil, Spartak. Začala fungovat i cestovní kancelář Čedok. Mohlo se vyjet k moři. Objevila se i první tranzistorová rádia.
„Tranzistorák“ to byla revoluce v elektronice. A šokec ve spotřebním zboží. Lze říci, že objevem polovodičů byl položen základ současné elektronice, jejímiž možnostmi jsme neustále udivováni. Do té doby základem elektroniky byla elektronka. Také se jí říkalo lampa. Vrcholem radiopřijímačů byla „čtyřlampovka“.
Elektronka a její funkce byla založena na emisi elektronů do volného prostoru. Tak, jak se zkoumalo složení hmoty, objevila se atomová skladba hmot, objevilo se složení atomů. Že se skládají z jádra, tvořeného kladnými protony a neutrony, kolem nichž krouží záporné elektrony. Zjistilo se též, že částice hmoty nejsou v klidu, ale kmitají. A to tím více, čím má hmota vyšší teplotu. Částice se při zahřívání rozkmitávají stále více, až při určité teplotě energie kmitů překročí hranici mezimolekulárních vazeb a pevná hmota se roztaví.
Naopak při snižování teploty se kmitavé pohyby v hmotě snižují, až při teplotě 00 K, tedy absolutní nule, pohyb v hmotě zcela ustane. V tom případě se kov stane supravodivým, to znamená vede elektrický proud zcela beze ztrát, klade mu nulový odpor.
Na základě tohoto poznání bylo experimentálně ověřeno, že existují prvky, jejichž vnitřní vazby nejsou příliš vysoké, takže při jejich zahřátí na teplotu červeného žáru je vnitřní pohyb částic tak velký, že povrchové elektrony vyletují do volného prostoru. Ovšem na vzduchu takový elektron narazí do nejbližšího atomu plynu, který jej odrazí zpět. Umístí-li se tento rozžhavený kov do vzduchoprázdna, tedy vakua, vyletující elektrony vytvoří v nejbližším okolí elektronový mrak. Systém byl tedy zataven do skleněné baňky, ze které byl vyčerpán vzduch. Katoda musela být rozžhavena do červeného žáru, Odtud lidový název lampa.
Pak stačí do blízkosti tohoto mraku umístit plochu s kladným nábojem, který záporné elektrony bude přitahovat. Elektronkou začne protékat elektrický proud. Přes to vakuum, aniž by byly elektrody vodivě spojeny. Umístí-li se mezi tyto elektrody další elektroda, s mírným záporným napětím, bude tento záporný potenciál brzdit průchod proudu, neboť záporné napětí vrátí část elektronů zpět. I velice malými změnami tohoto záporného napětí můžeme řídit velikost proudu protékající elektronkou. Takováto elektronka byla základem zesilovačů. Sice říkáme zesilovač, ale není to přesné. Z malého velké nejde udělat. Velký výstupní výkon zajišťoval zdroj velkého napětí mezi kladnou (anoda) a zápornou (katoda) elektrodou. 60 – 200 Voltů. Toto napětí vyvolalo dostatečný proud elektronkou. Slabým signálem přiváděným na střední elektrodu (řídící mřížka) se pouze regulovala velikost tohoto proudu. Asi jako když malým pohybem kolečkem ventilu regulujeme mohutný průtok vody z přehrady. Z důvodu potřeby relativně vysokého napětí byly tyto přístroje odkázány na napájení ze sítě. Sice se objevily pokusy zkonstruovat např. přenosné radiopřijímače, vyžadovaly však velikou baterii (velikosti krabicového mléka).
Přesto i v době elektronek již vznikaly základy počítačů. Američanům se např. během války podařilo pomocí počítače rozluštit německý šifrovací kód, takže měli, aniž by Němci cokoli tušili, přesné informace o chystaných válečných akcích. Počítač ovšem zabíral několik místností a spotřebu elektrického proudu měl jako středně velké město.
Objevení polovodičů znamenalo revoluci v elektronice. Co je to polovodič? Seřaďme prvky Mendělejevovy tabulky podle jejich schopnosti vést elektrický proud zleva doprava od těch, které proud nevedou po ty, které vedou elektrický proud velice dobře. Zjistíme, že uprostřed řady jsou dva prvky, které sice elektrický proud nevedou, ale jejich skladba atomů je zajímavá tím, že elektrony v jejich nejvrchnější sféře jsou jádrem přitahovány (drženy) tak malou silou, že stačí dodat z vnějšího prostředí velice nepatrnou energii, vrchní elektrony se uvolní a prvek se stává vodivým.
Touto energií, která zapříčiní vodivost prvku, může být světlo, teplo, elektrické, nebo magnetické pole, nebo slabý elektrický proud.
Tyto dva prvky jsou germanium a křemík. Problém však je, že požadované vlastnosti mají tyto prvky pouze tehdy, jsou-li chemicky čisté, bez příměsí. To se v přírodě nevyskytuje a i laboratorně je to obtížně dosažitelné. Vývoj takové technologie byl velice náročný. Aby se dosáhlo chemické čistoty těchto prvků, musí být výrobní haly naprosto bezprašné, vzduch musí být dokonale filtrován a zaměstnanci jsou oděni do bílých, těsných kombinéz s rouškami přes ústa.
Tuto technologii se podařilo zvládnout a užití polovodičů nestálo nic v cestě. Stačí vzít dvě malinké vrstvy polovodičů (kolektor a emitor), mezi ně vložit třetí, řídící vrstvičku (báze) a na světě se objevil tranzistor.
Jeho funkce je obdobná jako u elektronky. Nepatrnými změnami proudu do řídící elektrody, báze, lze řídit velikost proudu, který tranzistorem protéká. Ovšem s tím rozdílem, že je energeticky, proti elektronce, zanedbatelně náročný. Jako zdroj postačí nepatrné napětí. Zpočátku 6-9 Voltů. Jako řídící proud do báze stačí např. signál zachycený anténou. Tranzistory velice rychle nahradily elektronky. Umožňovaly radikálně zmenšit velikost elektronických přístrojů, např. radiopřijímačů. Jediná elektronka, která tento rozmach tranzistorové techniky přečkala velice dlouho, až do nedávné doby, byla obrazovka. V současnosti je plně nahrazena LED technikou, což je opět polovodičový prvek, dioda.(dvě vrstvy, vede proud pouze jedním směrem). Zjistilo se totiž, že když se do chemicky čistého polovodiče v přesném poměru přimíchá další prvek, dioda při průchodu proudu bude vyzařovat světlo. To je základ všech současných televizorů, monitorů, tabletů, mobilů, „dotykáčů“ a.t.d.
Technika se ovšem vynálezem tranzistorů nezastavila. Byla vyvinuta technologie „tištěných“ spojů. To je pertinaxová deska s nalepenou měděnou fólií. Do této folie se vyleptá celý obrazec spojů příslušného zařízení, vyvrtají se otvory pro součástky, osadí součástkami a najednou se cínem zaletují. To umožnilo velkovýrobu za pomoci automatů a robotů. Cena elektroniky prudce klesla.
Ani potom se vývoj nezastavil. Brzy se zjistilo, že polovodičové prvky není nutné vyrábět pracně po jednotlivých kusech. Že lze celé obvody pomocí laseru „vypálit“ do jediné polovodičové destičky. Vznikl tak integrovaný obvod. Do destičky např. 5x5 mm lze tak umístit až statisíce součástek. Tím se dosáhlo obrovské miniaturizace celých zařízení. Ceny těchto technologicky velice náročných zařízení přesto výrazně klesaly a nadále klesají. Je to dáno tím, že se vyrábějí téměř bez účasti lidské práce, pomocí automatů v obrovských sériích. Poškozené se zásadně neopravují, vyměňují se celé díly. Tak jak se vyvíjejí nové, dokonalejší zařízení, jsou zastaralé nahrazovány novými, dokonalejšími.
Konec osmdesátých let minulého století byl poznamenán prudkým přechodem z analogové technologie na technologii digitální. Ta pracuje naprosto odlišným způsobem. Veškeré informace převádí do číselného kódu, přičemž pracuje pouze ve dvojkové soustavě. (+ -, ano – ne, 1 – 0)
Např. u základních prvků rozeznává pouze dva stavy. (Vodivý a nevodivý, zavřený a otevřený). Nevýhodou této digitální technologie je, že není slučitelná s dosavadní technologií analogovou. Proto jsme při přechodu na digitální vysílání televize potřebovali set to box, který převáděl digitální signál na analogový, který dokázal zpracovat televizor.
Náskok získaly mobilní telefony, které pracují digitální technikou. Měly ovšem obrovskou výhodu v tom, že s touto technikou pracují od samého počátku, takže nemusely řešit problém slučitelnosti s předchozím zařízením. Nemusejí přeinvestovávat současné vybudované analogové zařízení.
Omlouvám se, jistě Vás překvapuje že v hodině dějepisu melu o vývoji techniky. Jsem ale toho názoru, že to spolu souvisí. Tak, jak se vyvíjí společnost, roste i technický pokrok. Uvedl jsem vše záměrně, aby bylo zřejmé, že nelze jednoduše srovnávat a posuzovat ze současného pohledu. Že podmínky, úroveň techniky, vybavení domácností bylo zcela jiné, než dnes. I tehdy jsme si připadali velice moderní, když jsme zašli do Alfy na širokoúhlou filmovou projekci, když jsme si vezli v tašce tranzistorák. Když jsme doma zabudovali stereo. A stejně jako Vy jsme hleděli na své předky, kteří prožili život za první republiky a o „moderních vymoženostech“ naší doby se jim ani nesnilo.
Když už se bavíme o rozvoji, musíme uznat, že zatímco vývoj techniky se řítí dopředu stále rychleji, s vývojem společnosti to tak růžové není. Společnost velice často dokáže upadat.
Dnes se Vám vykládá a předkládají záběry, že se na všechno stály fronty. Zkuste se zamyslet, proč se stály ty fronty.
Jistě uznáte, že když se na trhu objeví jakákoli novinka, není jí okamžitě množstvím tolik, aby byla pro všechny. Jako příklad uveďme mobilní telefony. Ty se objevily až po „Sametové revoluci“ po roce 1989. Také dost dlouho trvalo, než se rozšířily do dnešního masového používání.
Ani tehdy nebyla situace jiná. Jakmile se objevila jakákoli novinka, zvláštnost, okamžitě jí všichni chtěli. To platí o tranzistorových radiích, pračkách, Spartacích, zájezdech k moři i o těch proslulých banánech, vzácnost pro děti, do té doby nevídaná.
Protože novinku všichni chtěli, museli se postavit do fronty. Nestačilo ale novinku pouze chtít. Kdo se postavil do fronty, musel na tu novinku také mít. Peníze. A protože na to všichni měli, vytvářeli fronty.
Prudký rozvoj techniky (i spotřební) a relativně vysoká koupěschopnost občanů, vyžadoval neustálé rozšiřování výroby.
Zde je nutné uvést ještě jeden rys tehdejší doby. Zatím co nyní jsme všichni přesvědčováni, že se musíme stěhovat za prací, komunisti razili heslo, že práce se musí stěhovat za lidmi.
A tak nově budované továrny, případně pobočky stávajících, se budovaly v místech, kde byl nedostatek pracovních příležitostí. Tak vznikla Tesla Rožnov, Karosa Vrchlabí, Botana Skuteč,
Jawa Brodce a jiné. Nebyla to špatná taktika. Po silnicích a převážně železnicí cestovaly převážně výrobky a subdodávky, kdežto na dopravu zaměstnanců stačila místní autobusová doprava.
Jistě probíráte ve škole i základy ekonomie. Víte, co je poptávka a nabídka. Ty fronty jsou důkazem, že tehdy poptávka převyšovala nabídku. Všechny podniky pracovaly na „plné pecky“, překračovaly plán, přesto často nedokázaly nasytit trh. Kupní síla obyvatel Československa byla veliká. Cokoli se objevilo na trhu, okamžitě se po tom zaprášilo.
Dnes máme problémy zcela opačné. Ekonomika skomírá, protože klesá vnitřní spotřeba. Spotřeba klesá proto, že zboží je sice mnoho, ale lidé na to nemají peníze. Proto je takový boom s nejrůznějšími slevami. Dokonce vznikají firmy, které nabízejí (živí se tím) nejrůznější slevomaty.
Protože klesá poptávka, klesá vnitřní spotřeba. Protože klesá vnitřní spotřeba, klesá odbyt zboží. Podniky vydělají, až když někdo jejich zboží koupí. Nejde-li zboží na odbyt, podniky omezují produkci, případně krachují. V obou případech propouštějí zaměstnance. Protože občané přicházejí o zaměstnání, klesá nadále kupní síla obyvatelstva, spotřeba nadále klesá. Podniky propouštějí.
Sami si vyhodnoťte, co je dobře a co je špatně. Jestli stát frontu na banány, protože na to mám, nebo stát frontu na pracovním úřadě, protože nemám ani na nájem. Úplně dobře není ani jedno. Mě ale ta fronta na banány připadá snesitelnější.
Jan Sladký
