Můj dopis soudcům NSS
Po prostudování rozsudku Nejvyššího správního soudu jsem zaslal všem třem soudcům, kteří tento rozsudek vydali a podepsali se pod něj, tento osobní dopis:
Pan JUDr. Jan Vyklický, JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Petr Průcha
Soudci Nejvyššího správního soudu
Brno
V Praze 31. července 2014
Vážený pane doktore.
Velice prosím, neodkládejte zbrkle tento můj přípis s mávnutím ruky jako výplod nějakého pomatence, věčného stěžovatele, nebo naivního prosťáčka. Pokuste se jej přečíst až do konce, popřemýšlet, zda na tom, co Vám chci sdělit, není přece jenom trochu pravdy.
Uvědomuji si, že se v mnoha svých názorech dotknu Vašeho ega. Moc prosím, pokuste se v sobě potlačit emoce a hodnotit můj názor nestranně, bez přirozeného oportunismu jedince, kterému se kdokoli snaží dokázat, že v dobré víře, s hlubokým vnitřním přesvědčením a po dlouhých úvahách, učinil chybu.
Dospěl jsem k závěru, že při provádění t.zv. valorizace důchodů tím, že je zákonem č. 155/1995 Sb., stanoveno, že zvýšení důchodů se vyplácí od splátky důchodu splatné v lednu a v případě mimořádné valorizace od výplaty v pátém měsíci po nárůstu inflace, dochází k porušení rovnosti práv občanů a diskriminaci veliké skupiny občanů - příjemců důchodu. Že tato diskriminace je zakotvena přímo v zákonu a jeho doslovným naplňováním se každoročně opakuje.
Rozhodl jsem se proti této diskriminaci „něco udělat“. Napsal jsem poslancům sociálního a legislativního odboru Poslanecké sněmovny dopis s upozorněním na tuto diskriminaci. Svá tvrzení jsem podložil důkazy a navrhl změnu zákona, která by tuto diskriminaci odstranila. Doporučil jsem, aby tak učinili formou poslanecké iniciativy. Můj návrh zněl: doplnit § 67, odst. 2) zák. 155/1995 Sb., takto:
(2) Základní výměry a procentní výměry vyplácených důchodů se zvyšují od splátky důchodu splatné v lednu (dále jen „pravidelný termín“). V této splátce bude vyplacena poměrná část valorizačního zvýšení za období od 2. ledna do dne lednové splátky důchodu.
Obdobně jsem navrhoval doplnit odst. 3), upravující zvýšení důchodů při mimořádné valorizaci.
Někteří poslanci nereagovali vůbec, od mnoha poslanců jsem obdržel zamítavé stanovisko, odůvodněné tím, že k žádné diskriminaci nedochází. Dopis jsem poslal i paní ministryni práce a sociálních věcí. Ta mi odpověděla, že věc byla řešena soudním jednáním, dokonce ve dvou stupních a že Nejvyšší správní soud žalobu zamítl s tím, že k žádné diskriminaci nedochází a z tohoto důvodu i odmítl podat podání Ústavnímu soudu jako bezpředmětné.
Prostudoval jsem si tedy Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3Ads 15/2013-17, ze dne 20.listopadu 2013.
Cítím povinnost Vám sdělit, že jste rozhodli nesprávně, že se ve svých závěrech mýlíte, že k diskriminaci a porušení rovnosti práv občanů při zvyšování důchodů valorizací dochází. A to t. zv. neoddiskutovatelně.
Že skutečně občané, jimž byl Českou správou sociálního zabezpečení určen pozdější výplatní den, než 2. den v kalendářním měsíci skutečně na část valorizačního přídavku nikdy nedosáhnou a jsou tímto každoročně poškozeni. Nejvíce jsou poškozeni ti, jimž byl jako výplatní den stanoven 24. den v kalendářním měsíci.
Svým rozsudkem jste tuto diskriminaci utvrdili natolik, že proti ní již, kromě ataku na Vaše svědomí, neexistuje obrana.
Prosím neodkládejte toto mé sdělení s mávnutím ruky a s přesvědčením že zase nějaký šťoura, nebo dokonce pomatenec si myslí, že převrátí svět.
Jsem si vědom, že proti rozsudku Nejvyššího správního soudu neexistuje opravný prostředek, (kromě Ústavní stížnosti)
Toto sdělení Vám nezasílám proto, abych Vás napadal, nebo abych dával průchod své nespokojenosti, či dokonce zlosti. Píši Vám jako občan občanovi, pokusím se Vás přesvědčit, že se mýlíte a útočit pouze na Vaše svědomí.
V duchu Cicera: Mýliti se je lidské, ale bláznovstvím je v omylu setrvávat.
Kořeny Vašeho rozhodnutí spatřuji ve způsobu Vašeho myšlení. Ostatně myšlenkový postup krajského soudu zmiňujete i v odůvodnění Vašeho rozsudku.
Je obecně známo, že způsob myšlení jednotlivých lidí se liší. Zřejmě podle vývinu a funkce mozku toho, kterého jedince. Jistě na tom má podíl i genetické vybavení každého jedince.
Zhruba lze tyto způsoby myšlení rozdělit na dvě výrazné skupiny. U jedné skupiny převažuje racionální, pragmatické myšlení, vycházející z přírodních zákonitostí. Ty vycházejí z pevných, neměnných přírodních zákonů a jejich vzájemné souvztažnosti.
U druhé skupiny převažuje myšlení emocionální, opěrnými body tohoto myšlení jsou emocionální vjemy, které zanechávají výrazné paměťové stopy, jejichž kombinací potom takový jedinec vyvozuje své závěry a hodnocení situací.
Mezi oběma způsoby myšlení je obrovský rozdíl. V oblasti emocionálně, chcete-li humanitně založeného myšlení, mohou vznikat různé výklady. Stanoviska, chcete-li úhly pohledu se mohou lišit. Takto myšlenkově založení jedinci mohou naprosto odlišně hodnotit dobu vlády Karla IV., mohou se přít, zda určité dílo patří do období kubismu, nebo impresionismu. Mohou se lišit v názoru, zda plivnutí na chodník je projevem hulvátství, přestupkem, trestným činem, či životní potřebou.
Ostatně úhel pohledu na určitý jev, (optiku nesprávně ohraničeného časového období) zmiňujete i Vy v rozsudku, na kterém jste spolupracoval:
Nejvyšší správní soud nemohl výše uvedené argumentaci přisvědčit. Stěžovatelka totiž vychází z chybného základu a na celou věc nahlíží optikou nesprávně ohraničeného časového období.
Naopak v oblasti racionálního myšlení se vychází z pevně daných zákonitostí, pevně daných souvztažností. V této oblasti myšlení neexistuje dvojí výklad. Projektant mostu naprosto přesně určí bezpečnost svého díla, Spadne-li most, projektant udělal někde chybu.
Humanitně založený jedinec není schopen pochopit integrální počet, nebo podstatu a význam derivace funkcí. Mnohdy má problémy i s goniometrickými funkcemi. Netuší, že závěsná lana visutých mostů tvoří křivku, které se říká řetězovka. Zato dokáže perfektně hodnotit dobu vlády jednotlivých panovníků, jejich následnost, perfektně rozezná baroko od rokoka, dokonce rozezná i kubisty od impresionistů.
S tím vším má obvykle problémy špičkový matematik.
I vzdělávací systém je takto zhruba rozdělen na dvě výrazné složky.
Na složku přírodovědeckou a humanitní. Je též známo, že jedinci obdaření jedním ze zmíněných typů myšlení, mají větší, či menší problémy ve složce opačné.
Prosím, neberte toto vše jako mé impertinence. Snažím se pouze racionálně hodnotit skutečnost.
Podle založení, tedy způsobu myšlení, volí jedinec i své uplatnění ve společnosti, v prvé řadě volbou oboru svého vzdělávání.
Neobliba, dokonce až odpor k matematice, jako základu všech přírodovědních oborů, je všeobecně známa.
Je známo, že na studium medicíny a práv, jako hlavních humanitních oborů, se hlásí studenti zejména proto, že „tam se matika neučí“. Dokonce nelze vyloučit, že právě odpor k matematice je hlavním motivem pro volbu této životní specializace. Převyšující dokonce náklonnost k právu. (Když mne nevezmou na medicínu, tak půjdu na práva)
V důsledku to ovšem znamená, že rozhodování co je správné, rozhodování v celé společnosti a určování směru obecného chování leží na právnících, kteří svůj obor zvolili proto, že „tam se matika neučí“.
Právníci rozhodují jako soudci, vypracovávají obecně závazné audity, dokonce i fundovaný matematik, který se svou žalobou snaží přesvědčit soudce o jejich omylu, musí být zastoupen právníkem.
Tím je systémově nadřazeno humanitní (emociální) myšlení nad myšlení pragmatické, založené na precisních, jednoznačných zákonech přírodních.
Za této situace se nelze divit některým výrokům soudů, arbitrů, auditorů, pocházejících z pera právníků, nad kterými té přírodovědné části populace zůstává „rozum stát“.
Uvědomuji si, že se nyní dopustím vůči Vám obrovské drzosti. Předem se omlouvám. Musím ale konstatovat, že do této kategorie patří i rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3Ads 15/2013-17, ze dne 20.listopadu 2013, na němž jste měl účast, spolu se dvěma kolegy i Vy.
Velice prosím, neodkládejte toto mé sdělení s mávnutím ruky jako výplod nějakého pomatence. Dokonce Vám tento rozsudek ani nezazlívám. Již jsem zmínil, chybovati je lidské. Chybu udělá každý z nás. Jedinec s rovným charakterem, s pevnými morálně volními vlastnostmi však dokáže vlastní chybu uznat a vyvinout úsilí k její nápravě. U soudce tak vysokého soudu, jako je Nejvyšší správní soud, jehož posláním je obhajovat právo a spravedlnost, takové vlastnosti předpokládám.
Musím zmínit, že existuje oblast lidského myšlení, kterou já nazývám vtíravě matoucí logika. (VML). Té podléhá velice snadno právě humanitně založená část populace. A to tak silně, že je velice obtížné její závěry vyvrátit. Velice snadno lze tuto vtíravě matoucí logiku uplatnit v psychologii davu a k jeho ovládnutí.
Nutno přiznat, že této vtíravě matoucí logice občas podlehne i racionálně, přírodovědně založený jedinec. U něho je však předpoklad, že v tomto případě spíše intuitivně tuší, že „je někde chyba“. Mnohdy však musí vyvinout veliké úsilí, aby vlastní chybu odhalil.
Tak silně vtíravá je tato matoucí logika.
V hodnocení obecných jevů se výrazně projevuje obecná nechuť k matematice a z toho vyplývajícímu logickému myšlení. V takovém prostředí se velice snadno ujmou naprosté bláboly. Nejen to, že se ujmou. Veřejnost je o jejich pravdivosti skálopevně přesvědčena a odmítá je opustit. Nelze je vyvrátit sebelogičtějšími argumenty. Veřejnost je dokonce schopna toho, kdo bude logicky argumentovat, označit za blbce. A to i když bude předkládat nezvratné důkazy.
Tuto disciplinu, vtíravě matoucí logiku, dokáží velice účinně používat nejrůznější podvodníci. Je velice zajímavé, že tito podvodníci, mistři vtíravě matoucí logiky, obvykle nepatří k nejinteligentnějším společenským vrstvám. Kupodivu mnohé z této discipliny užívá i ekonomický velmistr Kalousek. Je otázkou, zda záměrně, nebo z neznalosti elementárních definic obecné ekonomie.
K VML lze uvést veliké množství příkladů:
Tak alespoň dva:
Příklad 1: Tři kamarádi, bydlící společně na koleji se dohodli, že si koupí nového budíka. V obchodě byl právě pouze prodavač – učedník. Šéf byl na obědě. Učedník jim nabídl budíka za 30,- Kč. Hoši tedy dali každý 10,-Kč, vzali budíka a odešli. Šéf se vrátil z oběda a ptal se, co se dělo. Učedník oznámil, že prodal tady toho budíka za 30,-Kč.
Šéf se podrbal za uchem a prohlásil: No jo, ale my jsme tohohle budíka zlevnili na 25,-Kč. Byl to ale poctivec ze staré školy, vzal z kasy pět korun, dal je učedníkovi a řekl, ať za nimi doběhne a vrátí jim je.
Učedník, produkt doby moderní, si ale řekl: Oni nic nevědí, dvě koruny strčil do kapsy a klukům vrátil každému korunu.
No a můžeme počítat: Kluci zaplatili každý 10,-Kč, 1,-Kč dostali zpět, zaplatili tedy každý 9,-Kč. 3x9=27
2,-Kč si nechal učedník. To je 29,-Kč. A kde je, sakra, ta třicátá koruna?
Nebo další příklad. Ten úspěšně užívají podvodní účetní při prověrkách. Nebo parta primitivů, kteří touto metodou dokáží ošálit prodavačku, že jim nejen nechá zboží, ale i vrátí více peněz, než zaplatili.
Položte pravou ruku s roztaženými prsty před sebe na stůl. No a budeme počítat:
10 – skrčte malíček pravé ruky.
9 – skrčte prsteníček
8 – skrčte prostředníček
7 – skrčte ukazováček
6 – skrčte palec
Teď schovejte palec levé ruky do dlaně, přidejte levou ruku k pravé na stůl a můžete prohlásit: „A tady jsou ty čtyři“.
Chytrý účetní vede všechny svazky „pintlich“ do puntíku přesně. Své podvody realizuje pouze v jednom svazku. V tom, který jako Vy palec levé ruky, před auditory zatají. Auditoři, kteří od rána neobjevili jedinou chybičku, by už měli rádi kontrolu za sebou. Zeptají se: „Kolik nám toho ještě zbývá?“ Účetní před nimi uvedeným způsobem přepočítá již zkontrolované svazky, podvodný zatají, hodí na stůl zbytek a prohlásí: „Tady jsou ještě ty čtyři“. Kontroloři prolétnou zběžně i ty zbývající čtyři a podepíší protokol. Účetní je vyznamenán a dostane odměnu za vzorně vedenou evidenci.
Tato vtíravě matoucí logika je tak vtíravá, že chybu dokáže odhalit pouze fundovaný matematik.
Mnohdy až po usilovném přemýšlení.
VML je založena na skutečnosti, že dává do souvislosti veličiny, které spolu nesouvisí, dokonce jsou neslučitelné. Pan učitel nás vždy, při sklonu takto uvažovat, zabrzdil slovy: „Mícháš hrušky s jabkama“.
Stejné chyby se dopustil i Váš senát v uvedeném rozsudku. K základům neúprosné matematiky patří i precisní zobecnění poznatků do perfektní, obecně platné definice. A také perfektní pochopení významu definice a její precisní použití.
Taková definice je ale obsažena i v předpisu, podle kterého by právníci měli formulovat své výstupy. V daném případě, v zákonné úpravě provádění valorizace důchodů, v zákonu č. 155/1995 Sb., na který se při obhajobě svého názoru odvoláváte ve svém rozsudku i Vy.
Tato definice je uvedena v § 67, odst. 1) uvedeného zákona, věta první:
(1) Vyplácené důchody se zvyšují v závislosti na růstu indexu spotřebitelských cen (dále jen „růst cen“) a na růstu mezd.
Obecně se tomuto jevu říká inflace. Inflace nestoupá pravidelně, ale „kostrbatě“. Vezmeme-li ale za základ inflaci průměrnou za určité období, dostaneme průběh lineární. Vždy ale vzestupný. Matematici tomu říkají, že inflace je funkcí času.
Aby inflace nestagnovala (nebyla nulová), či dokonce neklesala, o to se dojemně stará pan Singer z České národní banky.
Definice odst. 1) § 67, zák. 155/1995 sb., tedy říká, že valorizace se provádí v závislosti na růstu inflace. Vůbec neuvažuje, že úkolem valorizace je vyplatit všem zúčastněným stejnou dávku, byť v odlišných časových intervalech.
To je to míchání hrušek s jabkama.
Důvodem, proč se valorizace provádí, je záměr vyrovnat nárůst životních nákladů způsobený inflací. Tedy kompenzovat růst nutných výdajů přiměřeným růstem příjmů. Tak, aby reálná výše důchodů setrvávala pokud možno na stejné úrovni.
Jestliže je ale snadno dokazatelné, že inflace vzrůstá lineárně, nepřetržitě v čase a pro všechny zúčastněné má tento nárůst stejný dopad, pak jakýkoli časový posun kompenzace tohoto nárůstu přináší ztrátu. A to tím větší, čím větší je interval zpoždění.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu k této ztrátě nedochází. Neboť dle názoru NSS budou i s časovým posunem všichni příjemci důchodů s různě určenými daty jeho výplaty, pobírat důchod i s valorizovaným příplatkem po stejnou dobu – 12 měsíců. Svou úvahu NSS opírá příkladem, kdy si lze představit místo „klouzavého měsíce“, „klouzavý“ rok. Zde lze souhlasit pouze s tvrzením, že kalendářní i „klouzavý“ rok jsou stejně dlouhé. 12 měsíců, 365 dní. (s výjimkou roku přestupného)
Abych použil výroky NSS, uvádím:
Chybnou úvahu NSS lze odhalit tehdy, uvědomíme-li si, že žalobcem správně uváděná diskriminace, finanční ztráta, spočívající v rozdílu valorizovaného a nevalorizovaného důchodu, nastává na počátku uváděného „klouzavého“ roku, v prvém měsíci valorizace. Jestliže je zde nevyvratitelný fakt, že inflace stoupá rovnoměrně, a zvyšuje tedy životní náklady všem stejně, pak musíme uznat i ten fakt, že důchodce s výplatním dnem 2. den v měsíci má zvýšené náklady kompenzovány valorizací po celý měsíc leden, zatímco důchodce s pozdějším datem výplaty je nucen hradit stejně zvýšené výdaje z důchodu nevalorizovaného. Jemu, až do výplatního dne jeho důchodu nejsou zvýšené výdaje kompenzovány valorizací.
Na to argumentuje NSS, že všichni důchodci budou svůj valorizovaný důchod pobírat po stejnou dobu, tedy po 12 měsíců, po celý svůj „klouzavý“ rok. S tím je nutno souhlasit.
Otázku však je, zda tato argumentace NSS vyvrací žalobcův argument ztráty z prvního měsíce po vyhlášení valorizace.
Zde je nutno ostře nesouhlasit. Bylo by jí možno přijmout, byla-li by tato ztráta z prvého měsíce „klouzavého“ roku někdy v čase kompenzována.
Ke kompenzaci této ztráty ale nikdy nedojde, neboť časový posun, způsobený rozdílným kalendářním a „klouzavým“ měsícem, způsobuje, že „klouzavý“ rok zasahuje svým koncem do následného valorizačního období. A tak poslední, 12. splátka, vyplácená v prosinci dopředu na kalendářní měsíc leden následujícího roku je opět zkrácena o valorizační příplatek schválený pro příští kalendářní rok.
Takto se diskriminace prvého měsíce valorizačního období pouze přesouvá v čase a v každém kalendářním roce je důchodce s výplatním termínem pozdějším než 2. den v měsíci, diskriminován oproti příjemci s datem 2. dne v měsíci, zkrácením o valorizační příplatek za období 2.- den jeho výplaty. Nejvíce jsou takto poškozeni, tedy diskriminováni ti příjemci, kterým by jako den výplaty důchodu určen ČSSZ 24. den v měsíci.
Podstatu chybně stanoveného postupu valorizace důchodů lze nejlépe pochopit na příkladu:
Představme si školu zaměřenou na výuku dětí ze sociálně slabého prostředí, kde škola kompenzuje dětem výdaje na obědy zvláštním příplatkem.
Vezměme příklad, že oběd stojí 40,-Kč a škola vyplácí dětem příplatek 15,-Kč/1 oběd. Je-li škola nucena vzhledem k inflaci a tím růstu nákladů od Nového roku zvýšit cenu oběda na 45,-Kč, a současně se rozhodne dětem toto zdražení kompenzovat zvýšením příplatku na 18,-Kč/1 oběd, je vše v pořádku.
Problém nastane, rozhodne-li ředitel školy, že klukům bude tento zvýšený příplatek na obědy vyplácen od 2. ledna a děvčatům, nebo dětem romského původu až od 24. ledna. Ti budou až do začátku svého „klouzavého“ měsíce (roku) pobírat nadále příplatek 15,-Kč/1 oběd.
Pokud příští rok bude škola opět nucena zvýšit cenu oběda a opět to bude kompenzovat zvýšením příplatku, opět kluci od 2. a děvčata a romové od 24.
Myslím, že toto by nemohlo projít. Jistě by každý soud označil tuto realizaci kompenzace ceny obědů za diskriminaci, dokonce genderovou, nebo rasovou.
Přitom by všechny skupiny dětí dostávaly zvýšený příplatek po celý svůj „klouzavý“ rok a obdržely by tak (dle názoru NSS) stejnou částku.
Je tedy nutno odmítnout závěr NSS, uvedený ve zmíněném rozsudku:
Jediným rozdílem je, že stěžovatelčin „klouzavý rok“ započal o 22 dní později, ale také o 22 dní později skončil. Vyplacená částka je v obou případech stejná.
Zde je možno souhlasit pouze s tím, že „klouzavý“ rok stěžovatelky započal o 22 dní později a také o 22 dní později skončil.
Rozhodně nelze souhlasit s tvrzením že to je jediný rozdíl a vyplacená částka je v obou případech stejná.
Zkusme se přesvědčit, zda vyplacená částka bude v obou případech opravdu stejná. Vycházejme z definice § 67, odst. 1, věta první, zák. 155/1995 Sb.:
(1) Vyplácené důchody se zvyšují v závislosti na růstu indexu spotřebitelských cen (dále jen „růst cen“) a na růstu mezd.
Zde je definována závislost valorizace na růstu inflace. Průměrná inflace vzrůstá lineárně a zvyšuje výdaje všem bez rozdílu. Stát toto kompenzuje valorizací důchodů. (ale i růstem mezd a platů)
Uvažujme důchod 10.560,-Kč/měs.
Valorizace pro rok 2015 i následující roky: 205,-Kč. To je 6,83Kč/den
S valorizací celkem: 10.765,-Kč/měs.
Rok 2015:
1) Důchodce s výplatním termínem 2.den v měsíci:
12x 10.765%=129.180,-Kč/rok
2) Důchodce s výplatním termínem 24.den v měsíci:
Leden: 23x(10.560:31)= 7.835,-Kč
+ 8x(10.765:31)= 2.779,-Kč
Celkem leden:....................................10.614,-Kč
Dalších 11 měsíců: 11x10.765=118.415,-Kč
Celkem rok 2015: 118.415+10.614=129.029,-Kč
Rozdíl činí 151,-Kč
.......................................................................................................................................................
Následující rok 2016 bude při stejně vysoké valorizaci ztráta stejná – 151Kč
Opět bude valorizace za měsíc leden 2016 o 151,-Kč zkrácena. (je vyplacena v prosinci 2015)
Tato ztráta se každoročně opakuje pouze její výše kolísá podle výše valorizace.
Tato ztráta není takto postiženým důchodcům nikdy nahrazena. Pravdu má tedy stěžovatelka, když poukazuje, že na tyto částky (v našem případě 151,-Kč/rok) nikdy nedosáhnou.
Je tedy nutno odmítnout argumentaci NSS:
V kontextu výše uvedené argumentace lze poznamenat, že jediným rozdílem mezi důchodci s různým termínem výplaty je skutečnost, že někteří dosáhnou na valorizované částky dříve, než jiní – budou tak mít valorizovanou důchodovou dávku k dispozici dříve (nikoli déle). V takovém případě však nemůže dojít k situaci, kdy by důchodci s pozdějším výplatním termínem na některé částky vůbec nedosáhli. Uplatněné námitky tak obstát nemohou.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že k nerovnosti mezi důchodci s různým termínem výplaty důchodu (různým termínem faktického promítnutí valorizace) ve skutečnosti nemůže dojít.
Chápu, že soudu se může jevit ztráta 151,-Kč malicherná, zanedbatelná, až bagatelní. Dovolím si soud upozornit, že při valorizaci 205,-Kč/měs, se jedná o ztrátu přes 2/3 měsíční valorizace z 12 měsíčních dávek.
Chybná je i argumentace NSS, který uvádí, že není možné doplácet důchodcům s pozdějším datem výplaty doplatek za období od začátku měsíce do jejich výplatního dne. NSS ze svého zdůvodnění dedukuje, že by v tomto případě tito důchodci pobírali více, než ti, kteří mají výplatní den 2.
Z výpočtu vyplývá pravý opak. Kdyby byl přijat návrh stěžovatelky, s nímž se plně ztotožňuji a byl by vyplácen doplatek za období od začátku měsíce do dne výplaty, došlo by ke zrovnoprávnění všech důchodců a odstranění stávající diskriminace.
Je vhodné uvést i fakt, že s problémem časového rozporu kalendářního měsíce a „klouzavého“ měsíce se ČSSZ zcela bez problému vypořádává zcela běžně.
Protože důchodové dávky se vyplácejí měsíčně dopředu a z důvodů technické proveditelnosti ČSSZ vyplácí dávky na t.zv. „klouzavý“ měsíc, přičemž výplatní den určuje ČSSZ, nezačíná ČSSZ vyplácet první dávku důchodu novodůchodci až od výplatního dne, který sama určila. Při přiznání důchodu např. od 1.1., ČSSZ okamžitě vyplácí poměrnou část za období od přiznání důchodu do první výplaty.
Logika praví, že uznává-li stát právo na výplatu důchodu od data jeho přiznání a nikoli až od data první splátky, měl by stejným způsobem uznávat i právo na vyplacení valorizačního příplatku od data jeho obecné platnosti a nikoli až od data první splátky určeného ČSSZ různým důchodcům v různých termínech.
Z uvedeného lze vyvodit závěr: Jestliže státní orgán, v tomto případě ČSSZ, z důvodů technické nemožnosti vyplatit důchody všem důchodcům v jediný den, upraví výplatu tak, aby byla schopna toto vykonat a rozloží výplatní dny rovnoměrně na celý měsíc, nesmí tak učinit na úkor práv velké skupiny občanů, za cenu jejich diskriminace.
Vyplácení důchodů v t. zv. „klouzavém“ měsíci je pochopitelné a přijatelné. Stát, zde ČSSZ, je ale povinen nahradit škodu těm, které tato úprava diskriminuje.
Pro větší názornost vkládám grafické znázornění toho, o čem se snažím tímto přípisem Vás přesvědčit.
Graf č. 1 znázorňuje současný stav
Graf č. 2 ukazuje každoročně se opakující diskriminaci velké skupiny příjemců důchodů.
Graf č, 3 ukazuje vyrovnání práv a odstranění diskriminace, na kterou poukazuje stěžovatelka.
Pane doktore. Než tento můj přípis zahodíte jako nesmyslný blábol, dejte jej posoudit erudovanému matematikovi. Jeho hlas bude jistě silnější, než hlas občana Sladkého z Vršovic.
P. S.:
Přiznám se, že závěr NSS v odůvodnění rozsudku:
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předložené srovnání s relevantní úpravou na Slovensku. Nejvyšší správní soud uznává, že sice v některých případech může srovnání s jinou právní úpravou posílit argumentaci účastníka řízení, nicméně v dané věci Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ústavně konformní česká právní úprava poskytuje dostatečně jasnou oporu pro zodpovězení všech námitek.
bych nečekal. Zejména ne od Nejvyššího správního soudu a v žalobě, která směřuje právě proti znění české právní úpravy, které vytýká závadnou formulaci, která zakotvuje porušení rovnosti práv občanů a zavádí diskriminaci pro velký okruh občanů – důchodců.
Daleko více bych očekával, že NSS bude zkoumat, proč Slovensko, ale i jiné státy tuto diskriminaci úpravou zákona odstraňovaly.
Věřím, že se mi podrobným popisem podařilo Vás přesvědčit, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3Ads 15/2013-17, ze dne 20.listopadu 2013 je chybný, soud se dopustil omylu.
Nevím, zda je možné anulovat již pravomocný rozsudek. V každém případě vidím řešení.
V rozsudku NSS konstatuje:
Vzhledem k tomu nenalezl ani Nejvyšší správní soud důvod, proč by měl předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť posuzovaný aspekt zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s ústavním pořádkem, respektive shora uvedenými ústavními principy.
Jistě je možno v této části změnit názor, věc opravdu předat Ústavnímu soudu s tím, že uznáváte chybu. Připojit se k Ústavní stížnosti, kterou údajně stěžovatelka podala a přiložit toto moje dílo.
Jan Sladký
Obdržel jsem potvrzení o přijetí, se sdělením, že můj dopis byl vzat na vědomí, leč Nejvyšší správní soud není nadán jakoukoli pravomocí cokoli konat.
Takže při glorifikované valorizaci důchodů od 1.ledna 2015 bude drtivá většina důchodců o část valorizace opět okradena.
Každý, kdo nezabrání trestnému činu, ač tak učinit mohl, se stává spolupachatelem a je trestně stíhán. Kdo neposkytne první pomoc zraněnému, ač tak učinit mohl, dopouští se trestného činu.
Soudci, ač vědí, že se chystá opětovné porušení rovnosti práv velké skupiny občanů, mohou klidně přihlížet a nemusí konat nic. Nejsou nadáni.
Zato jsou nadáni vynutit si svým vlastním rozhodnutím zvýšení vlastních platů. Práva ostatních občanů jim mohou být ukradena.
A zejména na důchodce mohou klidně vystrčit zadek.
Jan Sladký
