Senát populi

  4. vyučovací hodina dějepisu pro jihočeské studenty.

Milí studenti. Omlouvám se za časovou prodlevu. Čas prchá, jak splašená mrcha, povinností i pokušení je velice mnoho. Doufám ale, že suplující kolegové postrčili Vaše vědomosti byť jiným, ale zcela jistě žádoucím směrem.

V minulé hodině jsme poněkud odbočili od vývoje společenských událostí a na příkladu elektroniky naznačili, že současně s vývojem společnosti se vyvíjí a rozvíjí i vědní poznání ve všech oborech lidské činnosti, techniku nevyjímaje. Považuji to za důležité, neboť vědní poznání a rozvoj techniky výrazně ovlivňuje dění ve společnosti, mění se i sociální vztahy. Využitím techniky se nahrazuje lidská práce, potřeba pracovní síly v produkční části hospodářství se snižuje. To má za následek velký přesun pracovní aktivity do oblasti služeb.

Prudký vědeckotechnický rozvoj přináší i výrazný sklon ke zkreslenému chápání života a sociálních vztahů minulých generací. Z tohoto důvodu nelze posuzovat historii a život minulých generací čistě očima současníka. Každá generace žije v odlišných podmínkách.

19. století bylo nazýváno stoletím páry. Vynález parního stroje znamenal vznik mohutného motoru, tedy stroje na přeměnu energie  v práci. Ta začala nahrazovat práci lidskou. Tehdejší generace byla parním strojem uchvácena a cítila se velice pokrokově.

20. století dodalo další motory. Spalovací a elektromotor. V letectví motor proudový. Generace 20. století již pohlížela na parní stroj s despektem a předchozí generace jí připadala velice zaostalá. Průvodním jevem tohoto vývoje byl ale vzrůstající požadavek na rozvoj energetiky.

Nahrazuje-li se práce lidská prací strojů, musí se zajistit zdroje energie. Bez té práce neexistuje. Technickým rozvojem poháněná produktivita způsobila prudký nárůst poptávky po zdrojích energie a surovin. Potřeba lidské práce a tím i její cena začala klesat. Následkem toho se peníze začaly vzdalovat svému poslání. Původně představovaly hodnotu vykonané práce. Nástupem technické revoluce začaly stále více představovat hodnotu vlastnictví. V současnosti vyjadřují nejvíce hodnotu vlastnictví peněz samých.

To způsobilo obrovské změny v mezinárodních vztazích. Původně zaostalé státy pohádkově zbohatly pouze proto, že mají surovinové a energetické zdroje na svém území. Např. ropu, plyn, vzácné kovy a další. Následkem toho došlo v tamních společnostech k výrazným změnám sociálních poměrů na úkor ostatního, produkujícího světa.

Neblahým následkem technického rozvoje je, že společnost vyprodukuje více, než stačí spotřebovat. To vede, kromě bitvy o trhy, spolu s poklesem spotřeby následkem poklesu ceny práce, ke krizím. Na konci dvacátých letech minulého století vznikla krize, která byla nazývána krizí z nadvýroby. Každá krize vzniká poklesem poptávky (absorbční schopnosti trhu). Tato krize vznikla na americké burze, kde se obchodovalo neexistujícími penězi. Penězi vypůjčenými, s vírou, že se dluh splatí ziskem z burzovních obchodů.

Tento poukaz na prudký technický rozvoj považuji za významný pro posuzování minulosti a to i té relativně nedávné, což je náplní dějepisu. I dokumenty relativně mladé, z doby před padesáti lety, nám připadají jako muzeální exponáty a vyvolávají zkreslený pohled na zkoumanou dobu. 

Sklon ke zkreslenému posuzování historie pociťujeme i nyní. V době digitální techniky, laptopů, IPodů, digitální barevné televize, mobilních telefonů s internetem, máme sklon pohlížet na předchozí generaci jako na politováníhodné stádečko, které bylo o tyto vymoženosti ochuzeno.

Naše praprababičky praly prádlo v potoce, pro prababičky se za první republiky v každém společenském domě budovaly společné prádelny se sušárnami vybavené kotlem na vyvářku prádla, babičky již praly v bytě ve vířivé pračce. V současnosti se prádlo naloží do pračky, odejde se na nákup a po návratu je vypráno a vyždímáno.

Naše prababičky, zejména na venkově, pekly chleba doma, ve zděných pecích. Dnes se nám to jeví jako úsměvné a velice předpotopní. Začínáme si ale uvědomovat, že dnešní pečivo se s chlebem ze zděných pecí nedá vůbec srovnávat.

Je nutno si ale uvědomit, že každá generace považovala svou dobu jako úžasně vyspělou, ve srovnání s generací předchozí.

Tento vývoj společnosti v žádném případě neznamená, že  kvalita života předchozích generací byla horší.

Ale vraťme se po této úvaze ke společenskému vývoji v Československu po Stalinově a Gottwaldově smrti.

  Po Gottwaldově smrti byl 21.března 1953 zvolen prezidentem Antonín Zápotocký. To byl skutečný dělnický kádr. Ze Zákolan na Kladensku. Vyučený kameník, původně člen sociální demokracie, v roce 1920 již jako člen KSČ pomáhal na rodném Kladensku organizovat generální stávku. Tradovalo se o něm, že agitaci prováděl především s harmonikou po hospodách. Pamětníci uváděli, že byl známý tím, že uměl vynikajícím způsobem koně. Velice ochotně na výzvu: „Tondo zařechtej“ zařechtal tak, že klisny v nejbližším okolí střihaly ušima a stavěly se kopulační pozice. Tonda za to inkasoval pivo.

Po válce se angažoval jako odborový předák. V Gottwaldově vládě byl předsedou vlády. Po Gottwaldově smrti byl 21.března 1953 zvolen prezidentem republiky. Veřejnosti byl vždy představován jako představitel dělnické třídy, pronásledovaný nacismem. V roce 1939 byl zatčen gestapem při přechodu do Polska. Zpočátku byl vězněn na Pankráci, ale záhy byl přemístěn do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam pobyl až do roku 1945.

Teprve o hodně později vyšlo najevo, že v koncentračním táboře fungoval jako kápo a podílel se na mučení vězňů zejména nizozemských. Kápo byl velitel bloku (budovy) vězňů, jmenovaný německým velením tábora právě z řad vězňů. Německé velení si umělo vybrat vhodného kandidáta. Údajně existují dokumenty dokladující jeho aktivní účast i na popravách vězňů. Nizozemsko po válce údajně požádalo československý stát o vydání Zápotockého jako válečného zločince. Zdůrazňuji ale, že se nejedná o oficielně podložené informace.

Jako prezident vystupoval Zápotocký vždy jako přesvědčivý zastánce dělnické třídy a nesmiřitelný bojovník s třídním nepřítelem.

Do dějin se nesmazatelně zapsal svým projevem dva dny před měnovou reformou v roce 1953. Měnová reforma je vyhlášení neplatnosti dosavadních peněz a nahrazení novou peněžní sadou, přičemž „staré peníze“ se vyměňují za „nové“ velmi nevýhodným kurzem, takže většina občanů přijde o své úspory. Nutno ovšem podotknout, že tento krok nepostrádá jistý prvek solidarity. Občané, kteří nemají úspory žádné, nebo minimální, tedy nejchudší vrstvy, jsou poškozeni minimálně. Zejména, je-li určena hranice, do které se peníze vyměňují bez výrazných ztrát. Výrazně poškozeni jsou ovšem milionáři a miliardáři, kteří o svůj majetek, jistě poctivě nabytý, přijdou. Z ekonomického hlediska je měnová reforma velmi účinným a ozdravným nástrojem v okamžiku, kdy všechna legální opatření (boj proti korupci, lichvě, trestné činnosti, tunelování všeho druhu a daňovým únikům) selhávají.

V roce 1953 se o blížící se měnové reformě „šuškalo“ zcela veřejně. Vyhlášena byla k 1.červnu 1953. Antonín Zápotocký 30.května vystoupil s razantním rozhlasovým projevem, ve kterém ujistil národ, že žádná měnová reforma se nepřipravuje, že „šuškanda“ je dílem třídních nepřátel, kteří československým občanům nepřejí úspěchy, kterých se pod vedením KSČ velice rychle dočkají.

Ve funkci prezidenta ale zůstal věrným vykonavatelem moskevského řízení.

Vykonstruované politické procesy, jako hlavní nástroj zastrašování občanů pokračovaly,  neukládaly se však již tresty smrti, ale dlouhodobá vězení, většinou spojená s deportací do táborů nucených prací, např. na těžbu uranu.

Zde je nutno uvést celkovou situaci té doby. Každá doba, každý režim si upravuje a vykládá historii tak, jak mu vyhovuje. Kromě přímého zkreslování dějin je neúčinnější a také nejpoužívanější metoda zdůrazňování žádoucích faktů (to je velice účinné, neboť je možno využít nezvratných dobových dokumentů jako důkazů) a zamlčování nežádoucích faktů. I to je účinné, ale pomalejší, neboť pamětníci vymírají a nové generaci se ztěžuje možnost se o těchto faktech dovědět.

Uvedená metoda se používá velice často, neboť pomocí jí lze posunout význam událostí výrazně žádoucím směrem. Setkáváme se s ní naprosto běžně. Obviněný, napadený či jinak pošpiněný se zcela běžně hájí: Ano, jsou to moje slova, můj čin, ale celé je to vytrženo z kontextu.

Jako příklad lze uvést současnou medializaci Karla Kryla. Je zcela oprávněná. Tento zásadový člověk, myslitel, nadaný básník, dokázal přesně formulovat útlak a nespravedlnost. A dokázal svými písničkami burcovat k odporu proti tomuto násilí.

Byl ale i tvrdým kritikem období po Velkém třesku. To se však už v tomto úsilí využít (spíše zneužít) jeho popularity ve prospěch našeho „sametového vítězství“ nezdůrazňuje.

Karel Kryl napsal a zpíval i tyto verše: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“

Nebo i toto: „Král Václav jedna parta je, se šmelinářským šmejdem, pod střechou velký partaje se u koryta sejdem.“

Touto jednoduchou metodou je v současnosti předkládán výklad období r. 1948 až 1989. Jak účinná je to metoda, dokládáte Vy sami, neboť na základě takto Vám dodaných informací víte, že:

„Tady byli komunisti, dostali se k moci pučem, bylo to strašné, popravovali se lidé, nevinní lidé byli pronásledováni, bylo jim bráněno ve studiu, byli nuceni vykonávat podřadnou práci.“ „Vždyť jsme to viděli. Je to natočené. Dávali to v televizi.“ „Ti komunisti byli zločinci, my se máme, že jsme se jich zbavili. Teď jsme svobodní, můžeme co chceme“.

Máte pravdu. To vše se tady dělo. Ale je to pouze část pravdy. (To je to vytržení z kontextu). Logicky si to můžete vysvětlovat a také vysvětlujete, že za to všechno mohou komunisti a ti kdyby tady nebyli, kde bychom mohli být. Byl by tady ráj na zemi.

Pravda je ale poněkud jinde. To není úplný, nezkreslený pohled na toto období. Svět (a nejen Evropa) byl rozdělen Jaltskou a Postupimskou dohodou a poválečným vývojem na východ a západ. T.zv. východní blok zvaný též „Tábor socialismu“, byl ovládán a tvrdě řízen Moskvou, tedy Sovětským svazem. Západní blok tvořily země západní Evropy a ovládány byly Spojenými státy.

Mezi těmito tábory byla „vystavěna“ imaginární „Železná opona“. Oba tyto bloky považovaly opačnou stranu za svého úhlavního nepřítele a navzájem se zastrašovaly horečným vyzbrojováním. Na obou stranách byla vybudována palebná postavení nejmodernějších zbraní, připravená okamžitě vyrazit proti nepříteli z druhé strany. Obě strany shodně tvrdily, že tak činí z obranných důvodů, že se tak brání případnému napadení protistranou.

Obě strany proti sobě ježily nejmodernější zbraně sloužící k zastrašení protivníka. Horečně se vyvíjely stále ničivější zbraně, po atomových bombách bomby vodíkové, později neutronové. T.zv. kosmický výzkum měl kromě demonstrace technické vyspělosti za úkol zajistit vývoj mezikontinentálních raket schopných nést jaderné hlavice s tak dlouhým doletem, aby z území Sovětského svazu bylo možno provést přímý jaderný útok na Spojené státy a naopak.

Na obou stranách byla červená tlačítka, kterými bylo možno kdykoli odpálit jaderný útok.

Obě strany vytvořily vojenské pakty s centrálním velením. Východní „tábor míru a socialismu“ sjednotil armády všech svých států v paktu zvaném Varšavská dohoda, s velením v Moskvě, západní blok vytvořil obdobné seskupení NATO – Severoatlantický pakt s velením v USA. Obě strany se snažily získat proti protivníkovi výhodu ve strategickém rozmístění svých zbraní. Aby protivníkovo území bylo na dostřel jeho jaderných nosičů. V této snaze obě strany používaly ne zrovna férových postupů.

Toto období se nazývá studená válka. Ke skutečné, tentokrát všezničující jaderné válce chyběl pouhý krůček. Stačilo chybné vyhodnocení kteréhokoli hlášení nebo omyl toho, kdo měl ke spouštěčům přístup. Bylo tedy logické, že oba vojenské pakty se bedlivě střežily.

Mimořádně vážná situace nastala v t.zv. „Karibské krizi“ na podzim roku 1962. Američané rozmístili 105 svých raket středního doletu ve Velké Británii, jižní Itálii a v severním Turecku. Tím se Sovětský svaz cítil ohrožen. Jako protiopatření rozmístil své rakety na Kubě. Přímo Americe pod nosem. Učinil tak však tajně, akce byla tak dokonale připravena a perfektně provedena, že Američané nic netušili.

Už rozmístěné sovětské rakety na Kubě zjistil 14.října 1962 americký průzkumný letoun. 16. října byl informován americký prezident J.F.Kennedy.  Ten 22.října 1962 tuto skutečnost oznámil veřejnosti v televizním projevu. Současně vyhlásil námořní blokádu Kuby. Chruščov označil blokádu Kuby za pirátský čin USA a vyslal směrem ke Kubě flotilu vojenských bitevních lodí. Obě strany držely prst na červeném tlačítku.

Sovětská vojenská námořní flotila plula plnou parou směrem ke Kubě. Na obou stranách byla vyhlášena bojová pohotovost nejvyššího stupně.

Československá armáda na příkaz velení Varšavské smlouvy v Moskvě vyvezla všechna svá bojová vozidla včetně tanků z garážových parků, seřadila je na nástupištních plochách kasáren, aby bylo možno kasárna co nejdříve opustit, neboť na kasárna se očekával první úder. Doplnila pohonné hmoty i se záložními nádržemi a vyzbrojila ostrým střelivem na plný palebný průměr. Stačilo mávnout praporkem a jelo se do války.

Iniciativu vyvinul J.F.Kennedy. Tajně, bez vědomí kohokoli, se dohodl s Chruščovem o stažení amerických raket z Turecka, když Sovětský svaz totéž učiní s raketami na Kubě. Navíc se zavázal Chruščovovi, že USA na Kubu nikdy nezaútočí.

Sovětská vojenská flotila se několik námořních mil před americkými výsostnými vodami otočila a vrátila se domů.

Svět si oddechl. Všichni odborníci se shodují, že v období Karibské krize byl svět od nukleární války vzdálen pouze několik vteřin. Stačilo velice málo. Kritických okamžiků bylo několik. V blízkosti Kubánských vod zjistil americký křižník sovětskou ponorku. Podmořskými rozbuškami jí donutil, aby se vynořila. Kapitán sovětské ponorky měl rozkaz při napadení okamžitě zahájit útok. Tato ponorka byla vyzbrojena torpédy s atomovými hlavicemi. Tento člověk nevystřelil. Zachránil svět.

To vše uvádím, abyste si uvědomili, že to, co se dělo v Československu, nebylo jenom výmyslem komunistů. Komunisté v Československu, ale i ve všech „spřátelených“ státech, které zabral Stalin po druhé světové válce jako „nárazníkové státy“, museli a mohli vykonávat pouze to, co jim Moskva nařídila. Vše, co se dělo v Československu, se dělo na příkaz Moskvy. Navíc je nutno si uvědomit, že tyto „spřátelené státy“ byly hraničními státy celého „tábora míru“. Sovětské velení nemohlo připustit, aby se kterýkoli z uvedených států „vymkl“ z jeho velení a přešel na druhou stranu. Proto bedlivě sledoval, zda se ve „spřátelených“ státech nevyskytují jedinci s tendencemi tuto „jednotu“ narušit. Českoslovenští komunisté museli Sovětskému svazu dokazovat, že jsou „pevně na stráži“ a sami tyto tendence eliminují. Jinak by přišli Sověti a zjednali „pořádek“ sami. Jak ostatně několikrát bez zábran veřejně demonstrovali.

Snažím se tímto dokladovat, že situace v poválečném Československu byla složitější a nebyla tak jednoznačná, jak se Vám nyní předkládá.

Je vhodné též zmínit, že Sovětský svaz si podřízenost „spřátelených států“ zajišťoval kromě přímého vojenského velení a přímého řízení vlády a stranického aparátu výrazně též hospodářskou závislostí.

Již v lednu 1949 založil Stalin RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Prvními členy byli Československo, Bulharsko, Maďarsko, Polsko a Rumunko. Opožděně se přidala i NDR. Stalin tak učinil právě z důvodu, aby si zajistil hospodářskou závislost podřízených států.

Tato RVHP, jako každé takové uskupení, centrálně rozhodovala o hospodářství podřízených států. Podobně jako Evropská unie v současnosti. Je ale pravda, že RVHP se nezabývala takovými nesmysly, jako jak smějí být ohnuté okurky, jestli smíme marmeládě říkat marmeláda, že musíme rumu říkat tuzemák, že musíme fungující výtahy ve všech domech přestavět na ty odpovídající normám EU a pod. Nebo že musíme doma svítit zářivkami a o to více přikládat do kamen.

RVHP sice inicioval Stalin, aby si zajistil hospodářskou závislost podřízených států leč přesto její význam časem rostl, neboť státy západního bloku pod taktovkou USA výrazně omezovaly vývoz svých produktů přes Železnou oponu, na mnoho komponentů vyhlásily přísné embargo.

Časem se k RVHP přidávaly další státy. Albánie (později pod čínským vedením vystoupila), Mongolsko, Kuba a Vietnam.

Další státy s RVHP čile spolupracovaly. Jugoslávie, Finsko, Irák, Mexiko, Etiopie, Laos. V jádru racionální myšlenka měla výrazný negativní rys. Sdružovala většinou velice zaostalé státy, kde ovšem byl obrovský, nenasycený trh.

Československo bylo průmyslově nejvyspělejším státem. Jeho výhodou bylo, že nemělo nouzi o odbyt. I když výroba v Československu jela na plný výkon, stejně tak obrovský trh nemohlo nasytit. U každé výrobní linky stál kamion, který ještě teplé výrobky okamžitě odebíral. Podniky se předháněly, kdo více překročí plán, vyprodukuje více.

Obrovskou nevýhodou bylo, že tyto zaostalé státy s nenasyceným trhem požadovaly hlavně kvantitu, kvalita nebyla prvořadá. To způsobilo, že československé výrobky zaostávaly za technickým rozvojem vyspělých států.

RVHP (Stalin) jako první opatření nařídila Československu vybudovat těžký průmysl. Pochopitelně. Československo nemělo suroviny. Rozvojem těžkého průmyslu se stalo hospodářsky závislé na dovozu ze Sovětského svazu.

Hned v provopočátku se tedy budovaly vysoké pece, ocelárny, válcovny plechů a ocelových profilů.

Poldi Kladno se zaměřilo na výrobu vysoce zušlechtěných ocelí vhodné na obráběcí nástroje, ale hlavně na pancíře tanků a hlavně kanónů.

To byly velice objemné výrobky, které se dopravovaly po železnici. Po stejné železnici proudily do těchto závodů suroviny, železná ruda a uhlí.

Jedná se o výrobu i dopravu energeticky velice náročnou. Protože hlavním zdrojem energie v té době bylo uhlí, byl kladen důraz na mohutnou těžbu této komodity. Doly se rozšiřovaly, horníci se předháněli v rekordech množství vytěženého „černého zlata“. Nejlepší získávali titul „Hrdina socialistické práce“, hornické delegace byly pravidelně zvány k oslavám na pražský hrad.

Horníkům byly vypláceny vysoké mzdy a jejich důchodové zabezpečení vyčnívalo nad průměr. Propagovalo se heslo: „Já jsem horník, kdo je víc?“.

Poměrně brzy se zahájila výstavba jaderných elektráren Dukovany a Temelín.

Centrální řízení RVHP určovalo, co bude který stát produkovat. Pro Československo byla určena, kromě zmíněného těžkého hutního průmyslu, výroba těžkých nákladních automobilů určených do terénu. Tím byla pověřena Tatra, která měla v tomto oboru zkušenosti.

Tatra byl podnik založený v roce 1850 jako malá dílna na výrobu kočárů. V roce 1882 zahájila výrobu železničních vagónů. V roce 1897 vyrobila první automobil Präsident. Ten je uložen v Národním technickém museu. V roce 1898 zahájila výrobu i nákladních automobilů. Tatra byl vždy podnik technických nadšenců, od počátku udivovala svět originálními konstrukcemi. Z originálních řešení Tatry lze jmenovat páteřový rám, tvořený centrální rourou sestavovanou z jednotlivých dílů, které obsahují příslušné agregáty včetně motoru. Tyto díly jsou spojovány pomocí přírub. Tím je dosaženo vynikající tuhosti nosné konstrukce. Dále Tatra zavedla nezávislé odpérování všech kol pomocí výkyvných polonáprav odpružených půleliptickými listovými pery. Specialitou Tatry je čelní diferenciál, na jehož základě nejsou polonápravy v jedné ose, ale levá polonáprava i s kolem je asi o 5 cm předsunuta. Protože Tatra byla zaměřena na těžké nákladní automobily do těžkého terénu, vyžadující pohon všech náprav, jako první použila mezinápravové diferenciály. Hlavním znakem Tatry je užití zásadně vzduchem chlazeného motoru. To dávalo Tatře obrovskou výhodu proti konkurenci, neboť Tatra jezdila v tropech bez nebezpečí „uvaření“ motoru, ale i za polárním kruhem, aniž by jí zamrzl chladič. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund projeli s Tatrou 8 (předchůdce tatraplánu) jako první africkou Saharu. Všichni žasli, jak to, že se jim nevyvařila voda z chlazení. Nebyli schopni uvěřit, že tam žádnou vodu nemají. Jejich Tatra 8 je též v Národním technickém museu.

Tatrováci vyřešili i hlavní nevýhodu vzduchového chlazení – obtížnou stabilizaci provozní teploty motoru. Vzduchové dmychadlo, jako zdroj chladícího vzduchu je poháněno přes speciální spojku, ovládanou teplotním čidlem v hlavě motoru. Tato spojka reguluje výkon dmychadla podle namáhání motoru.

Tatra jako první použila aerodynamickou karoserii. Osobní automobily byly v poválečném období však pouze menší část produkce. Od Tatry 8, tatraplánu, až po Tatru 603 a 613 určenou jako reprezentativní automobil.

Všechny typy Tatry byly vždy dílem technických nadšenců. Svědčí o tom i jejich heslo: „Každé auto časem zchátrá, co nezchátrá, to je Tatra“.

Hlavním konstruktérem a ředitelem technického oddělení byl Hans Ledwinka.

Nákladní Tatry byly nepřekonatelné v terénu, při stavbách přehrad, ale zejména v armádě jako tahače.

Protože cílem, udaným z centrály RVHP, bylo vyrábět tyto automobily pro všechny státy RVHP, byla v Tatře Kopřivnice rozšířena výroba a vybudována mohutná výrobní hala.  Navíc výroba komponentů byla přesunuta do nových podniků. Dle tehdejší zásady, že práce musí přicházet za občanem, byly tyto pobočky lokalizovány do míst s nízkým počtem pracovních příležitostí. Tak vznikla Tatra Bratislava, Bánovce nad Bebravou,  Trnava, Čadca (Slovensko v rámci industrializace Slovenska) v Čechách pak Příbor a Nový Jičín. Výroba kolejových vozidel byla vyčleněna do samostatné Tatry Smíchov.

Kromě Tatry vyráběla terénní automobily zejména pro vojenské účely i Praga. To byla známá Praga V3S – vejtřaska. To byl vnikající terénní automobil, který projel v každém terénu. V té době (šedesátá léta) vládl v Chile prezident Salvador Allende. Původně lékař, který za několik volebních období vybudoval sociální stát. Odstraněn byl vojenským pučem. Zahynul v přímém boji v prezidentském paláci 11.září 1973. Československá televize přinášela z tohoto puče reportáže. V nich byly vidět na dvoře prezidentského paláce seřazené české Pragy V3S.

Vojenský puč vedl generál Augusto Pinochet. Po odstranění Allendeho nasadil tvrdý teror. Své odpůrce shromáždil na fotbalovém stadionu, kde byli masově popravováni.

Kromě Tatry a Pragy vyrábělo Československo i lehké nákladní automobily střední třídy. Ty vyráběla Avia.

Nelze opomenout další fenomén té doby. A to motocykly Jawa. Tento závod založil továrník Janeček v Praze na tehdejší periferii, na Pankráci v roce 1929, původně jako zbrojovku. V roce 1931 postavil novou továrnu v Týnci nad Sázavou. Záhy však začal vyrábět motocykly, z počátku v licenci německé firmy Wanderer. Z počátečních písmen Janeček – Wanderer vznikla i značka Jawa. Za války samozřejmě jeho továrna fungovala jako zbrojovka.

Tamním konstruktérským fandům se však podařil husarský kousek. Po celou válku projektovali a připravovali tajně ve sklepení továrny, pod nosem německých dozorců, nový typ motocyklu. Akci dokonale utajili a tak se jim pouhých několik dní po skončení války v květnu 1945 podařilo vyjet s několika dohotoveným prototypy motocyklu revoluční konstrukce. To byl známý pérák. Svůj název si vysloužil tím, že měl obě kola odpružená a také proto, že za války se promítala v kinech oblíbená groteska Pérák, který se pohyboval pomocí bot vybavených pery.

V té době, bezprostředně po válce, kdy se hospodářství celé Evropy vzpamatovávalo z válečných škod, to byla technická, ale i obchodní senzace. O odbyt bylo postaráno, motocykly a zejména jejich vývoz šly na dračku.

Jawa pérák byla nahrazena Jawa kývačkou, která svůj název dostala podle technické novinky, výkyvné zadní vidlice. Ta slavila takové úspěchy, že se uvádělo, že každý druhý motocykl na světě je Jawa. Zde je možno uvést zajímavou historku. Indie koupila licenci na výrobu Jawy a naši technici tam pomáhali vybudovat továrnu a zahájit provoz. Ovšem s pracovní morálkou a technickou zručností tamních dělníků měli takové problémy, že nevěřili, že se podaří výrobu zahájit.

Když se však konečně podařilo vyrobit několik kusů a došlo ke zkouškám na dvoře továrny, jeden z techniků úžasem vykřikl: „Ono to jezdí“.

Indům se výraz natolik zalíbil, že naše Jawy vyráběli pod značkou Yezdi.

S ještě jednou komoditou slavilo Československo úspěchy. Tou komoditou byla obuv. Tedy boty. Tady zřejmě Československo těžilo z baťovské tradice. Výrobu obuvi zajišťovalo mnoho velkých podniků. Baťovy závody ve Zlíně byly přejmenovány na Svit, velkým podnikem byl též Baťův závod BoPo v Třebíči. Nový podnik, založený v roce 1949, Botana Skuteč, se zaměřil na sportovní obuv. Sázavan ve Zruči nad Sázavou vyráběl dětskou obuv. Na Slovensku (opět v rámci industrializace Slovenska – Slovensko bylo proti Čechám a Moravě průmyslově zaostalé) vybudoval Baťa velký obuvnický komplex v Partyzánském.

Až do roku 1989 bylo Československo obuvnickou velmocí. Boty se vyvážely do celého světa.

Ale vraťme se opět k vývoji ve společnosti. Naší absolutní podřízenost, politickou, vojenskou i hospodářskou, moskevskému vedení si uvědomovali úplně všichni. Všichni věděli, že musíme poslouchat, nebo že nám ruský medvěd nabančí a nikdo nám nepomůže. Věděli to i sami komunisté. Všichni věděli, že v dané situaci nemá Československo šanci se z podřízenosti Moskvě vymanit.

Všichni věděli, že když nebudou rebelovat, nic zlého se jim dít nebude. Budou si žít v relativním klídku. A tak český národ zaujal roli Švejka. V tom jsme nedostižní.

Denně byli občané ujišťováni, že vše, co se v Československu děje, děje se ve prospěch všech občanů, všeho pracujícího lidu. Denně byli občané přesvědčováni, jakých úspěchů socialistická společnost dosáhla, jak svobodní všichni občané jsou, když se dělnické třídě podařilo zbavit se svých okovů, vykořisťovatelů, kteří bohatli z práce prostého lidu, jak nyní vše, co pracující  lid vybuduje, slouží všem občanům a nikoli pouze hrstce vykořisťovatelů.

Byla to samozřejmě propaganda. Jako ostatně v každé době. Každá doba chválí sama sebe. I dnes je nám mediálně zdůrazňováno, jak jsme konečně svobodní, jak každý může dělat co chce, jak můžeme svobodně cestovat po celém světě. A to i když 650.000 občanů nemůže sehnat práci a i když se veřejně přiznává, že 1,5 milionů důchodců žije na hranici chudoby.

Musíme ale i přiznat, že komunistická propaganda měla reálný základ. Po počátečních poválečných poměrech, kdy byly až do roku 1953 potraviny na příděl, děti běžně chodily do školy v teplákách a oblečení se doma běžně přešívalo, se hospodářská situace neustála zlepšovala.

Bylo dosaženo potravinové soběstačnosti, byla zahájena mohutná bytová výstavba, stavěla se mohutná sídliště, všichni občané měli zaměstnání. Nebýt zaměstnán bylo dokonce trestným činem příživnictví. Z tohoto důvodu neexistovala podpora v nezaměstnanosti.

Jelikož všechny podniky byly státní, zisk z těchto podniků byl příjmem státního rozpočtu. Stát z těchto peněz investoval do všech oblastí. Současně z těchto peněz vyplácel i důchody a ostatní sociální dávky. Stát tedy nebyl závislý pouze na mzdových prostředcích občanů. Mohl tedy vybírat relativně nízké daně. Sociální, ani zdravotní pojištění se neplatilo. To byla úloha státu.

Protože všechny podniky byly státu, byla státu i produkce. Stát centrálně určoval ceny všeho zboží. DPH neexistovala, nebylo jí třeba. Zisk z prodeje čehokoli byl příjmem státu. Pomocí cenové politiky stát nepřímo dotoval produkty základní potřeby. Ceny základních potravin, dětské oblečení, dětské boty i ostatní potřeby byly udržovány na nízkých, takto nepřímo dotovaných cenách. Tak, aby každý občan mohl uspokojit své základní životní potřeby. Na trhu byly vždy "záchranné" potraviny. Aby nikdo nemusel hladovět. Sekaná za 1,60Kčs/10dkg, Romadour za 1,20Kčs, brambory za 0,80Kčs kilo. Záloha na láhev od piva 1,-Kčs. Stačilo vrátit dvě láhve a byla večeře.

Antonín Zápotocký zemřel náhle 13. listopadu 1957. Zde je vhodné poukázat na pozoruhodnou událost. Všeobecně se očekávalo, že novým prezidentem bude tehdejší předseda vlády Viliam Široký.

Už se prý dokonce připravoval tisk jeho podobizny pro výzdobu školních tříd a veřejných místností.

V té době však byla delegace ÚV KSČ na „návštěvě“ v Moskvě. Tedy na koberečku a poradě, co dál. Chruščov se zeptal, kdo bude zvolen novým prezidentem. Když mu řekli, že Vilda Široký, řekl Chruščov „NE“ a vyslovil jméno: Antonín Novotný.

No a Toník šel na hrad. Jistě zajímavý důkaz, kdo v Československu vládl. Češi to samozřejmě komentovali po svém. To, že po Atonínovi Zápotockém byl zvolen opět Antonín, lid vysvětloval po svém. Údajně proto, aby se na veřejných záchodcích nemusely přepisovat nápisy Tonda je vůl. Češi si dokázali dělat srandu ze všeho. Tehdy se dokázali smát všemu.

Ale už zase zvoní.

Jak se změnila situace v Československu nástupem Novotného, do čeho to vyústilo a také jaké důvody patrně měl Chruščov k takovému zásahu, si povíme v další hodině.

Jan Sladký