5. hodina dějepisu pro jihočeské studenty
5. hodina dějepisu pro jihočeské studenty.
V popisu novodobých dějin Československa jsme dospěli do okamžiku úmrtí prezidenta Antonína Zápotockého 13.listopadu 1957 a nástupu prezidenta Antonína Novotného. Zmínili jsme, že takto rozhodl Nikita Sergejevič Chruščov, vládce Kremlu v Moskvě, první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, neboť nástupcem Zápotockého na prezidentském stolci měl být Viliam Široký.
Kromě toho, že je zde důkaz, kdo v Československu skutečně vládl a jak podrobné informace o komkoli a o stavu v Československu mělo sovětské politbyro, můžeme domýšlet, proč Chruščov takto rozhodl.
K tomu je nutno uvést několik údajů k oběma mužům. K Viliamu Širokému i k Antonínu Novotnému.
Viliam Široký, rodák z Bratislavy, byl velmi primitivní člověk. Původně železničář, ovšem o to horlivější propagátor nesmlouvavého třídního boje. Netajil se s názorem, že je nutno rázně vymýtit „buržoazní nacionalisty“ (což byl termín, který on vymyslel) kteří, podle něho, nemají jiný cíl, než rozvrátit pevnou jednotu pracujícího lidu a pevné sepjetí se Sovětským svazem. Byl posedlý bojem s ideologickou diverzí, o které byl skálo-pevně přesvědčen a bojem s „kapitalistickými přisluhovači“.
V zasvěcených kruzích byl Viliam Široký velice obávanou osobností. Byl agentem sovětské tajné služby NKVD, za úkol měl podávat informace do Moskvy o činnosti ÚV KSČ a především střežit Klementa Gottwalda. Byl tedy jakýmsi styčným důstojníkem Moskvy na území Československa. Je pokládán za hlavního strůjce politických procesů v padesátých letech. Již v říjnu 1949 s několika podobnými zapálenci nechal na Slo-vensku zřídit zvláštní útvar StB úzce zaměřený na vyhledávání „zrádců“ a nepřátel v řadách komunistické strany Slovenska.
Podle těch kteří jej znali, byl velice zbabělý, o to více se projevoval jako nesmiřitelný bojovník proti všem „zrádcům“, zřejmě ze strachu, aby jeho samého „nesemlela“ mašinerie sovětských „poraděnků“ a on sám neskončil na šibenici.
Již u popisu stavby gigantického pomníku Josefa Vissarionoviče Stalina nad Prahou jsme si uvedli, že každá politická strana, dnešní nevyjímaje, vystupuje jednotně pouze navenek. Ve skutečnosti v každé politické straně zuří nesmiřitelný vnitřní boj o vedoucí pozice. Lze říci přímo boj o moc a koryta.
Je to pochopitelné. Každá politická strana usiluje získat vedoucí postavení, aby mohla, a teď si můžeme vybrat: a) řídit společnost podle svých představ, b) získat moc ovládat dění ve společnosti, c) vládnout společnosti tak, aby pro sebe získala co nejvíce výhod, d) získat nástroj, aby si mohla podřídit zbytek společnosti.
Navenek samozřejmě hlásá, že vše, co činí, činí ve prospěch blaha všech občanů – členů společnosti.
V každém případě je členství v každé politické straně výtahem k moci. Každý člověk je jiný, má jiné priority. Někdo má rád dřevo a umí s ním krásně pracovat, někdo rád pracuje na poli, když zaseje semínko a vyroste mu krásná úroda, naplní jej to blahem, jiný dokáže konstruovat úžasné, chytré stroje, někdo bádá a fascinuje jej rozšiřovat vědecké poznání lidstva. Hodnou maminku naplní štěstím, když jsou všichni členové rodiny spokojení a mají se rádi. Tito lidé sami naleznou cíl svého života a jeho naplnění. Většinou ani po ničem jiném netouží.
Jsou ale lidé, kteří sice v ničem vyjmenovaném nevynikají, ale nezvladatelně prahnou po moci. Po možnosti podřizovat si jiné a poroučet jim. A samozřejmě získat co nejvíce výhod a hmotných statků pro sebe.
To vidíme i dnes. Jestliže některá politická strana ztratí šanci získat rozhodující vliv, velice mnoho z jejích členů „změní názor“ a přestoupí do strany, která tuto šanci má. A opět nejlépe vědí, co by společnosti nejvíce prospělo.
Nutno však uvést, že v každé politické straně je dost i těch, kteří do politické strany vstupují pro její ideály se kterými se ztotožní a jsou ochotni pro tyto ideály pracovat i leccos obětovat. Jsou to však lidé skromnější, nehledí tolik na vlastní prospěch, neberou své členství jako možnost zbohatnout na úkor druhých. Jsou proto mnohem chudší, slušnější, ochotni přijmout i názor druhého a neprosazují se za každou cenu. Proto nemají takovou moc jako první skupina a téměř nikdy nejsou těmi, kteří určují počínání strany. Když se jim přesto podaří získat převahu ve straně a získají možnost tvář strany pozměnit ve smyslu jejích ideálů, velice často se skupina bezohledných semkne a protože disponuje dostatkem peněz a neváhá použít brutálních metod, vládne tedy daleko větší mocí, toto ušlechtilejší křídlo rozmetá. Mnohdy velice krutě. V dějinách nalezneme nespočet příkladů. Politbyro, tedy ÚV KSSS, nebylo výjimkou. I zde fungovala dvě křídla. Jedno křídlo konzervativních radikálů, kteří se vyžívali a zneužívali ve svůj prospěch období Stalinovy krutovlády a druhé, umírněné křídlo, které mělo sociální cítění a jejich cílem byla socialistická společnost.
Nikita Chruščov byl přes svou jednoduchost a prostotu mazaným politikem se silným sociálním přesvědčením, který na sebe ničím neupozorňoval. Přesto se mu po Stalinově smrti podařilo získat nejvyšší post v sovětském vedení.
Toto je nutno si uvědomit, budeme-li dohadovat, proč Chruščov zamítl Širokého a ukázal prstem na Novotného.
Antonín Novotný byl jednoduchý, prostý, nikterak vzdělaný a nepříliš průbojný člověk. Narodil se a vyrostl v Praze. Syn zedníka, sám se vyučil strojním zámečníkem a pracoval jako dělník. Vlivem prostředí, ve kterém vyrostl a svými povahovými vlastnostmi měl však stejně jako Chruščov silně levicové, tedy sociální cítění.
Nikita Chruščov, na sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, tedy rok předtím, veřejně odhalil a odsoudil před celým světem Stalinovu krutovládu, usiloval o demokratizaci sovětské společnosti, rozvoj zemědělství, aby byl zajištěn dostatek potravin pro všechny. Ihned po nástupu do funkce za dramatické situace, kdy oba údajně sahali po pistolích, politicky zlikvidoval Lavrentije Beriju, mocného a obávaného vrchního šéfa tajné policie, nejbližšího spolupracovníka J.V.Stalina. Snažil se tedy nastolit demokratizaci sovětské společnosti.
Když Chruščov slyšel jméno Viliam Široký, vzhledem k informacím, které měl k dispozici věděl, že Široký je představitelem krutovlády v Československu, jedním z hlavních strůjců politických procesů. Tedy zastánce krutovlády Stalinova typu, kterou sám nedávno před celým světem odsoudil. Proto dal palec dolů a řekl: Novotný. Informace měl dokonalé.
Češi to komentovali po svém. S proslulým smyslem pro srandu vysvětlovali, proč byl po Antonínovi Zápotockém zvolen opět Antonín, tentokrát Novotný. Prý proto, aby se na veřejných záchodcích nemusely přepisovat nápisy na zdi: "Tonda je vůl".
Nutno přiznat, že tímto aktem výrazně polevila totalitní moc v Československu a nastala poměrně výrazná demokratizace systému v obou zemích.
Nástupem Antonína Novotného 19.listopadu 1957 se režim v Československu začal uvolňovat. Ovšem velice nenápadně. Aby se sovětská rozvědka („očka“ na našem území) nevyplašila a nepodala do Moskvy alarmující hlášení. Uvolňování bylo ale cítit. Do té doby jakmile se zahrála československá hymna, třeba na zahájení motocyklových závodů, musela se okamžitě zahrát i hymna sovětská. Vedle každé československé vlajky musela viset i sovětská. To nenápadně vymizelo. Viditelně se začalo zlepšovat zásobování, životní úroveň všech občanů začala stoupat.
V květnu 1960 vyhlásil Antonín Novotný rozsáhlou amnestii, ve které propustil převážnou část politických vězňů. Velké množství z nich bylo rehabilitováno bylo jim vyplaceno odškodné za nespravedlivou vazbu. Byly zrušeny i pověstné vojenské PTP útvary. To byly zvláštní vojenské útvary, ve kterých po sovětském vzoru byla zneužívána všeobecná branná povinnost. Prostě všichni kluci museli v 19 letech narukovat na vojnu. Do PTP byli v padesátých letech odveleni ti branci, kteří byli „politicky nespolehliví“. Ti byli označeni za třídní nepřátele. Nesměli mít zbraně, aby je neobrátili proti dělnické třídě a byli zneužíváni na těžkou práci. V dolech, na stavbách, při stavbě silnic. K této amnestii byla ustanovena vyšetřovací komise, která měla za úkol vyšetřit zmanipulované politické procesy z padesátých let.
Ze závěru této komise kromě jiného vyplynulo, že Viliam Široký byl jedním z iniciátorů těchto politických procesů. Ten sice ve své funkci předsedy vlády zůstal i nadále, ze svých funkcí však museli odejít někteří další strůjci těchto procesů. Např. Karol Bacílek a Pavol David. Viliam Široký byl donucen podat demisi až 19.září 1963. Ve funkci předsedy vlády ho nahradil Slovák Jozef Lenárt. Tehdy platilo, že jestliže prezidentem je Čech, předsedou vlády musí být Slovák. Češi to komentovali fórem, že nejlepší fotbalista světa je Antonín Novotný, neboť vykopl Širokého Len nártem. Srandu Češi vždycky milovali. Slovenština byla přirozeným druhým jazykem.
Lze říci, že všem lidem v Československu se ulevilo. Všichni měli práci, sehnat pracovní místo nebyl problém, takže každý měl nejen práci, ale mohl si vybrat zaměstnání, ke kterému měl vlohy a které ho bavilo.
Lidé pracovali a protože začala mohutná bytová výstavba, získávali byty, budovali domácnosti, zakládali rodiny a mohli se věnovat tehdy nebývale rozšířenému koníčku – chataření a chalupaření. Velký rozmach zažily trampské osady. Každou sobotu odjížděly z branického nádraží narvané vlaky „Posázavského pacifiku“, klasické „dřeváky“, s plošinami na obou stranách a dřevěnými schůdky, na kterých seděli trampové v kostkovaných košilích s šátkem kolem krku a vyhrávali na kytary (španělky) trampské písničky, převážně americký folklór. Bylo 15 roků po válce, každý si uvědomoval že nejen Československo, ale i celá Evropa se zvedá z prachu.
Pomalu se začal zavádět pětidenní pracovní týden. Tedy volné soboty, klasický víkend. Do té doby trampové zpívali: Zapomenem na robotu na tu slotu, chcem jen anglickou sobotu za lopotu. A ti páni z plánování ti asi zapomněli na ni.
Na šedesátá léta se dodnes vzpomíná jako na „zlatá“. Začaly vznikat big bítové kapely, vzniklo divadlo Semafor. Miki Volek vypaloval s Olympikem rock and rolly.
K tehdejší atmosféře ještě nutno dodat, že ústředním politickým mottem, neustále zdůrazňovaným, bylo stálé vyzdvihování kolektivní práce i kolektivní volné činnosti. Pod heslem „Všichni budeme společně pracovat a všichni si budeme společně užívat toho, co vybudujeme“.
Zkuste se zamyslet, zda je to dobrá, nebo špatná myšlenka. Někomu to vyhovovalo, mnozí ochotně chodili na brigády, aby něco užitečného vytvořili, třeba mateřskou školku, nebo kulturní dům, kde se potom pořádaly tancovačky, někdo to považoval za buzeraci, ke které ho režim nutí. To vidíme i dnes. Někdo rád pomůže, jiní se raději flákají a ulejvají.
V zájmu „kolektivizace“ podporovalo politické vedení mnoho společných i společenských akcí. Velkolepé dožínky, kdy v mnoha městech v určenou neděli hrály na všech náměstích nejrůznější kapely od dechovek a cimbálovek až po big bít, různé májové veselice taktéž na náměstích, společné rekreační pobyty na horách i jiných rekreačních zařízeních. Tehdejší heslo: „Hory patří pracujícím“. Většina z těchto akcí byla hrazena z peněz ROH (odbory), případně státem.
Největší, až bombastickou společenskou akcí byla spartakiáda. První byla v roce 1960. Dnes už když se toto slovo jen vysloví, naskočí Vám husí kůže a představíte si vrchol totalitní buzerace.
I většina tehdejší generace to považovala za buzeraci. Někteří to vítali, neboť pamatovali Všesokolské slety. To byla celosvětová záležitost. Na slet se sjeli, "slétli" Sokolové z celého světa. Na spartakiádu se celý rok nacvičovalo, téměř všichni byli otráveni, snažili se ulejvat. V každém z nás je kousek lajdáka. Ovšem až do samotného vystoupení. Když vypukla spartakiáda, do Prahy se sjeli nejhezčí holky a kluci z celé republiky. Pro všechny to byl zážitek, mnozí byli v Praze poprvé.
Když se pak cvičenci jednotlivých skladeb seřadili před slavnostně vyzdobeným strahovským stadionem a za řízných fanfár napochodovali na plochu, aplaudovalo jim padesát tisíc diváků a televize je přenášela do celého světa. V tom okamžiku každý ze cvičenců na ploše měl nafouknuté plíce. V tom okamžiku byl slavný. Zkuste si vzpomenout. Zažili jste ve svém životě pocit slávy, kdy vám nadšeně tleská nabitý největší stadion na světě? Nechtěli byste něco takového zažít?
Největší ovace sklidili vojáci. Zkuste si představit. Na vojnu narukovali devatenáctiletí kluci, kteří si ani neuměli ustlat postel. To jim stlala maminka. Nevytáhli se na hrazdu. V polovině překážkové dráhy plivali plíce. Po roce tvrdé buzerace metali na Strahově salta přes metací stoly. Holky po nich šílely. Je to tak špatné, aby Vám naskakovala husí kůže? Je to špatná zkušenost? Ostatně spartakiáda navazovala na všesokolské slety. Na ty se také celý rok nacvičovalo a vrcholilo hromadným vystoupením na Strahově. Sokolové nacvičovali zásadně dobrovolně, ale s obrovským nadšením. Každý sokol byl hrdý byl-li vybrán a dostalo se mu cti cvičit na závěrečném vystoupení. Moc velký rozdíl v tom nebyl. Strahovský stadion postavili ostatně Sokolové právě k tomuto účelu. Po každé spartakiádě v následujícím roce stoupla porodnost.
Je vůbec špatná myšlenka žít jako součást kolektivu, nebo chcete-li společnosti? Cizím slovem sociálně? To slovo je záměrně zprofanované hustou mediální masáží. Opět vám naskakuje vyrážka. Není to ale vůbec sprosté slovo. Znamená mezilidské, společenské. Znamená, že ostatní členové skupiny, tlupy, společnosti, party, mají stejné potřeby jako já. Cílem je navzájem si je umožnit a slabším pomáhat.
Pokud je Vám i toto proti srsti, porozhlédněte se doma. Ve své rodině. Předpokládám, že jako středoškoláci pocházíte ze slušných rodin.
Jak žije slušná rodina? Žije takto?: Táta nejvíc vydělává, dostane luxusní oběd. Máma se jenom točí kolem plotny a uklízí, něco jako služka. Koupíme jí hotovku. Děti nevydělávají, musí být rády, že jim dáme najíst. Stačí jim chleba s máslem. Dědeček s babičkou jsou jenom na obtíž, ničím nepřispívají, musí tedy počkat, až jestli něco zbyde.
Myslím, že takto slušná rodina nežije. Naopak. Všichni jsou si rovni. Nejslabším se naopak přilepšuje. Dostává se jim největší péče. Slušná rodina žije sociálně. Pak teprve je to slušná rodina.
No a vidíte. Každé ráno odchází jedinci z takové slušné, sociální rodiny do vnějšího světa, do zaměstnání, kde vládne vlčí morálka, jeden žere druhého a kde být hodný a ochotný, znamená být za blbce.
Tam přesně vládnou vztahy, které jsem uvedl jako příklad odstrašující rodiny. Mnozí ani nemají to zaměstnání, nebo jsou rádi, že sehnali zaměstnání, které je nebaví, protože si uvědomují, že mají na víc. Nikdo ale o ně nemá zájem a dává jim to nepokrytě najevo.
No a večer se takový jedinec vrátí domů a opět by se měl chovat sociálně. Být hodný a usměvavý. Uvědomte si, že Vaši rodiče tak žijí již 24 roků. Každý den. Divíte se, že vzrůstá domácí násilí, rodiny se rozpadají? Už jste se někdy zamysleli, proč se i Vaši hodní rodiče často hádají a proč jsou na Vás často hrubí a podle Vás Vám křivdí a nechápou Vás?
Ještě jeden fenomén té doby nelze opomenout. Tedy fenomén šedesátých i dalších let. A to služby. Jistě víte z hodin ekonomie, že hospodářská činnost se ve společnosti dělí na část produkční a na služby.
V produkční části hospodářství státu se tvoří produkty trvalé hodnoty (statky), se kterými může stát obchodovat. Příjem z jejich prodeje tvoří příjem státního rozpočtu. Alespoň tehdy tomu tak bylo.
Služby se naopak okamžitě konzumují a jejich hodnota konzumací zaniká. Nelze s nimi dále obchodovat. Pro celkovou produkci státu mají minimální význam. Jestliže někdo někoho jiného učeše, poseká trávník, vymaluje byt, vyčistí odpad kuchyňského dřezu, či vymění jističe elektroinstalace, stát z toho nic nemá.
Stát do této oblasti tehdy téměř nic neinvestoval. Přesně věděl, že se této příležitosti chopí schopní jedinci, kteří budou načerno tyto služby poskytovat. Z ručky do ručky. Říkalo se tomu melouch.
Stát nechal tyto meloucháře na pokoji. Dokonce věděl, že velice často tito meloucháři používají materiál, který si „vypůjčili“ v řádném zaměstnání. Stát celkem nezakrytě přimhuřoval oči. To, co zmizelo ve fabrice, doplňoval. Dokonce této činnosti vymyslel název. Občanská výpomoc.
Nebylo to od státu ale až tak hloupé. Státu z této činnosti sice neplynuly žádné příjmy, zato se snížily výdaje. Následkem této politiky byla trestná činnost na velice nízké úrovni. Všichni byli někde osm hodin denně zaměstnáni, po „šichtě“ meloušek, inkaso do kapsy a pak hurá domů. Zařídit domácnost, koupit něco dětem, vymalovat, obstarat zahrádku. Na trestnou činnost nebyl ani čas, ani k ní nebyl pádný důvod. Všichni měli zajištěný příjem, kdo se přičinil, docela slušný.
Po osmihodinové „šichtě“ a následném melouchu byl každý rád, že padl domů, dal si gáblík, pohladil děti a poplácal maminu. Cítil se velice úspěšný a velice schopný. Mamina všude vyprávěla, jak je ten její šikovný.
Nízká trestná činnost způsobila, že se občané cítili bezpečně. Brali jako naprostou samozřejmost, že si mohou dát o půlnoci na Václaváku u stánku buřta bez obav, že je někdo křísne, že mohou projít v noci parkem, neboť se tam nepovalují bezdomáči, že mohou jít dokonce bez obav i po půlnoci na Hlavní nádraží na vlak.
Bezdomáči nebyli. Zrovna tak nebyli nezaměstnaní. Dokonce pracovali i Cikáni. Nyní tedy Romové. Většinou kopali výkopy a stavěli silnice. Nejlepší tyto party byly ty, kterým velel též Rom. Tam byla nebývalá disciplina.
Je to hloupé? Nevím. Zkuste si to představit.
A ještě jeden průlom do historie se povedl Toníkovi Novotných. Už na začátku roku 1960 významně pomohl prosadit novou Ústavu, t.zv. socialistickou. V ní byla definována jediná vedoucí síla ve státě, Komunistická strana Československa. V červenci pak ve svém hlavním projevu na celostátní konferenci KSČ pronesl památnou větu: „Socialismus v Československu zvítězil“
Nato přispěchalo Národní shromáždění (tehdejší parlament) a ještě v červenci novou Ústavu schválilo a tím bylo Československo přejmenováno. Do názvu přibylo jedno S. Z ČSR byla rázem ČSSR. Československá socialistická republika. Byl současně přepracován státní znak. Lev s dvěma ocasy zůstal, ale sejmuli mu z hlavy korunku a místo ní mu nad hlavou umístili pěticípou hvězdu. To je ta hvězda, kterou si naši hokejisti na mistrovství světa v roce 1969 v čele Josefem „Jožo“ Golonkou přelepili na dresech černou izolepou. Ale nepředbíhejme.
Jinak si ale občané žili celkem spokojeně. Sice poslouchali denně žvásty z rádia a televize o nerozborné jednotě dělníků, rolníků a pracující inteligence, o pevném sepjetí se Sovětským svazem, neustále byli občané vyzýváni, aby žasli nad úspěchy sovětských soudruhů, neustále byli nabádáni jak se musíme od sovětských soudruhů učit. Lidé to ale brali jako nutný folklór. Folklór to také byl. Tyto žvásty byly určeny především pro sovětská bystrovočka, která pilně sledovala, co se u nás děje. Aby do Moskvy podávali hlášení, „že to tady zvládáme“. Když to má ale člověk poslouchat neustále, leze to na nervy. Když Vám budou rodiče neustále říkat: „Podívej se na bratránka Románka, to je šikovný kluk, z toho si ber příklad“, zákonitě začnete Románka nenávidět.
Samozřejmě se vyskytli jedinci, kteří spokojeni nebyli. Vadilo jim i to, že všichni musí být zaměstnáni. Tedy že musí pracovat. Pracovní poměr se vyznačoval do občanského průkazu. Policajti (tehdy SNB) to důrazně kontrolovali. Kdo neměl v "občance" razítko, že je zaměstnán, byl trestně stíhán za trestný čin příživnictví. Tedy že "ujídá" těm poctivým, kteří řádně pracují. Podpora v nezaměstnanosti neexistovala. Každý, kdo ukončil školu, nebo učiliště, dostal "umístěnku". Bylo mu určeno, v jakém podniku se má hlásit. Tam již o něm věděli a sepsali pracovní smlouvu. Samozřejmě mohl podat výpověď a najít si jiné zaměstnání v jiném podniku. To nebyl problém. V každém podniku existovalo náborové oddělení, jehož zaměstnanci byli odměňováni za každého nově přijatého zaměstnance.
Dokonce bylo v zákoníku práce zakotveno, že dosáhne-li zaměstnanec věku 55 roků, nesmí mu být dána výpověď.
I to někteří považovali za buzeraci a nesvobodu. Říkali tomu pracovní povinnost. Pracovat přece člověk má pouze tehdy, když chce. A když se mu to vyplatí. Nejrůznějším způsobem protestovali. Na ty si režim „došlápl“. Kdo ale neprotestoval, nic se mu nedělo.
Situace se stále uvolňovala, do Československa začaly přicházet západní filmy, hrála se západní muzika, životní úroveň sice pomalu, ale přece jenom stoupala. Seriozní historici přiznávají, že každým rokem bylo o něco lépe, než v roce minulém.
Leč nic netrvá věčně. Už jsem zmínil, že v každé straně existují nejméně dvě křídla, která mezi sebou vedou nesmiřitelný boj. Také jsem je zevrubně definoval. V každé straně existuje skupina slušných lidí, kteří myslí na společnost a jejich cílem je vést společnost tak, aby ze společné produkce měli prospěch všichni.
A na druhém křídle skupina sice primitivnějších, zato bezohlednějších, kterým jde o to ovládnout moc tak, aby občané byli pouze nástrojem na produkci, o které budou rozhodovat oni. Samozřejmě nejvíce pro sebe. Jsou tedy bohatší, používají zastrašovacích metod, neváhají použít brutální metody. Liberální křídlo slušnějších politiků rozmetají. Budete-li pozorní, poznáte to i v současnosti. Ve volební agitaci jsou dopředu vystrkováni a nechají se mluvit ti slušní.
Jakmile díky jim strana získá postavení a moc, jsou odsunuti na druhou kolej a vladařské žezlo uchopí ti ranaři.
Přesně podle tohoto scénáře došlo ke zvratu v Sovětském svazu. V roce 1964 byl klikou okolo Leonida Brežněva odstraněn Chruščov a předčasně penzionován.
K Chruščovovi je nutno ještě poznamenat, že je hodnocen jako rozporuplná osobnost. Ale je nutno přiznat, že o demokratizaci se snažil nejen doma, v Sovětském svazu, ale i ve světové politice. Je pravdou, že za jeho vlády došlo ke Karibské krizi, kdy byla válka na spadnutí. Popsali jsme v minulé hodině. Můžeme to ale hodnotit i tak, že tím dal Chruščov Američanům jasně najevo, že Sovětský svaz není žádné máslo a že ho musí brát vážně. V každém případě to byla hra na ostří nože.
Je ale také pravdou, že Chruščov položil základy mírového jednání dvou mocností USA a SSSR. Obzvláště dobře si rozuměl s J.F.Kennedym. Dokonce se objevily spekulace, že Kennedy na tuto ochotu jednat se Sověty doplatil atentátem. Jsou to ale opět pouhé spekulace. Nikdy se nevyšetřilo, kdo to vlastně v Dallasu střílel a už vůbec ne proč.
Možná se divíte, proč v popisu novodobých dějin Československa věnuji tolik času situaci ve světě a zejména v Sovětském svazu. Má to svůj důvod. Představa, která je Vám vtloukána kdo hlav účelovou mediální masáží a které absolutně podléháte, že totiž všechno zlo, které tady bylo, bylo způsobeno komunisty, je nesprávná. Že kdyby u nás nevládli komunisti, mohl zde být ráj na zemi. Nebyl.
Každá strana, která by v té době byla u vlády v Československu, by musela tančit, jak Moskva pískala. Musela by plnit do puntíku poslušně to, co jí z Moskvy přikáží. Dnes se můžeme pouze dohadovat jaké poměry by v Československu panovaly, kdyby tehdy, v roce 1948 zvítězila ve volbách strana "pravicového" typu např. podobná současné ODS, nebo TOP09. Které dokázaly v době vrcholně demokratické rozkrást veškerý majetek státu a přivést státní rozpočet do hlubokého dluhu a do situace, kdy tento stát sděluje občanům, že se musí každý sám zajistit na stáří, že od státu nikdo žádný důchod očekávat nemůže. Zkusme si představit, jak by taková strana, absolutně antisociální, jednala v době, kdy by měla za zády tak mocné vedení v Moskvě, které by jí umožňovalo beztrestně konat cokoli, včetně britálního násilí. Jestli by situace v Československu nebyla ještě horší. To nemůžeme posoudit. Chybí srovnání.
Historicky Čechy a později Československo vždycky někomu podléhaly. Je to tím, že jsme malá země a navíc strategicky umístěná uprostřed Evropy. Takže vždycky nám někdo poroučel. Snažím se vysvětlit, že to, co se dělo v Československu po r. 1948, byl následek poválečného rozdělení Evropy, tím, že západní mocnosti se se Stalinem dohodly, že Československo připadne „do sféry jeho vlivu“. Dokonale to popsal Ladislav Mňačko v knize „Mráz přichází z Kremlu“.
Rozhodnutím mocností nám po druhé světové válce poroučela Moskva. V každé době situace ve světě a mezinárodní vztahy výrazně ovlivňují situaci v jednotlivých státech.
Pokud jste přesvědčeni, že teď jsme svobodní, že si můžeme dělat co chceme, všimněte si, že nesmíme pomoci mladým rodinám a zlevnit dětské pleny, protože nám to Brusel nedovolí. Brusel nám určil, kolik smíme mít vinohradů, abychom nekonkurovali západu. Nařídil, kolik řepkového oleje musíme přidávat do benzínu, následkem čehož jsme nuceni dovážet jejich potraviny, protože naší zemědělskou půdu obsadila řepka. Brusel rozhodl i to, že zemědělci v „nových členských zemích“ Evropské unie budou dostávat daleko nižší dotace, než ti staří. To je Unie?
Nebo si všimněte tohoto: Německo má moře. Severní, studené, na koupání a rekreaci nevhodné. Sami Němci jezdí k moři na jih. V takovém moři, jaké má Německo, se ale dají krásně postavit mohutné konstrukce a na ně mohutné větrné elektrárny. V dostatečné vzdálenosti od pobřeží. Nikomu nevadí kravál, nikomu se nedělají mžitky před očima od mohutných vrtulí. Navíc nad mořem to vydatně fouká. I v noci. Sluníčko svítí jenom ve dne a někdy.
Německo má veliký podíl elektřiny z „obnovitelných zdrojů“. Tolik, že elektřinu vyváží. Přes naší energetickou přenosovou soustavu. Když nad mořem zaduje, naši energetici omdlévají, protože naše soustava „praská ve švech“ a hrozí black out. To Bruselu nevadí od toho jsme tady. Jejich členové.
Nyní se nám „Brusel“ snaží přikázat, že musíme také takové procento elektřiny získávat z oněch obnovitelných zdrojů. Dovedete si to představit? Za každou vesnicí mohutné vrtule a zbytek orné půdy pokrýt solárními panely. Aby se zvýšila naše závislost na dovozu potravin.
Stalin nám nařídil vybudovat těžký hutní průmysl. Věděl, že nemáme suroviny. Že budeme muset poslouchat, neboť budeme závislí na dovozu jejich surovin.
Opravdu jsme svobodní? Opravdu si rozhodujeme sami? Co je to vlastně ta „totalita“?
Pádu Chruščova a nástupu Brežněva nebyla v Československu věnována přílišná pozornost. Uvolňování, demokratizace v Československu postupovala nenápadně dále, zásobování se zlepšovalo. Čechoslováci si mysleli, že doba stalinismu je překonaná a nemůže se vrátit.
To se však nelíbilo právě křídlu „radikálů“, zarytých zastánců stalinistických metod, v čele s Vasilem Biľakem, kteří se naoko spojili s reformním křídlem a začali vytvářet nátlak na Antonína Novotného, aby odstoupil. Jedním z požadavků, jak omezit jeho moc, byla snaha rozdělit funkce prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ. Do té doby byl prezident zároveň i prvním tajemníkem ÚV KSČ.
Nátlak trval poměrně dlouho. Novotný odmítal, nakonec ale souhlasil s rozdělením funkcí a sám navrhl na prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka.
Rozdělením funkcí se stal z prezidenta kladeč věnců, přestřihovač pásek a podpisovač zákonů.
Zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ nastalo období „Pražského jara“, krátké období razantní demokratizace Československa. Novotný byl donucen podat demisi 22. března 1968.
Zvoní.
Pražskému jaru a jeho neslavnému konci se budeme věnovat v příští hodině.
Jan Sladký
