Nebude na důchody?
14. 1. 2011
Nebude na důchody?
Tak nám naši zástupci, které jsme si zvolili a tím jim svěřili do jejich rukou osud našeho (jak jsme se dosud domnívali) státu sdělili, že kdo si na svůj důchod nenašetří sám, bude dožívat na hranici bídy. Že stát nám ve stáří nepomůže. Z jednoduchého důvodu. Nejsou peníze. Sice nesdělili, proč ty peníze nejsou a co udělají aby byly, ale znáte to: Ani v rodině, když nemáte prachy, tak si nemůžete vyskakovat. To je přece jasné. Ne?
To nám nesdělil nějaký štamgast nálevny nižší cenové hladiny. To nám sdělil osobně předseda vlády. Řídící pracovník státu. Přesně ten, který na nás shlížel s billdboardů s vyhrnutými rukávy a přesvědčoval nás, jak zakroutí krkem korupci. Se zřetelným záměrem vyvolat ve voličích přesvědčení, že teď to bude to pravé, jeho strana u nás udělá pořádek a čekají nás světlé zítřky. Se stejnou jiskrou v oku, jakou měli družstevnice s kovákem na zelené stokoruně nás přesvědčoval, že utne hlavu té hydře a tím bude vymalováno.
Ve většině vyspělých států by takovéto sdělení hlavního kormidelníka vyvolalo bouři nevole a trůn by se povážlivě zakymácel.
Co na to náš lid? Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse.
Náš lid, zvyklý zachovávat „státnickou moudrost“ a sklonit hlavu před vším, přijal toto sdělení pokorně. A s pochopením. S plným pochopením toho, že ti bohatí se přece nebudou dělit s nějakými sockami. A tak slyšíme dnešní třicátníky i čtyřicátníky, jak vnitřně vyrovnaní sdělují: „Já už žádný důchod mít nebudu“. „S pomocí státu nepočítám“.
Bože odpusť jim, neboť nevědí co činí. Jejich názor nezviklají ani skoky starých lidí z vyšších pater po deregulaci nájemného a zdražení léků. Stará paní v Praze na Zahradním městě i se svým pejskem v náručí. Vidí pouze uvolnění bytové jednotky.
Co nám to tedy náš Jánošík vlastně sdělil?
Sdělil nám svým prohlášením vlastně dvě věci:
1) Transformace společenského systému byla dovršena, pravicová politika v českém pojetí dřevního kapitalismu zvítězila. Transformace majetku ze společenského do soukromého (privatizace) byla dovršena privatizací státu.
2) Stát už nejste vy, občané. Stát jsme my, kmotři, kteří prostřednictvím vámi volených zástupců vlastníme stát. Vy, občané, lide český, jste jenom kapitálem, který spolu s kapitálem klasickým určujete hodnotu námi zprivatizovaného státu. Jednotlivec nás nezajímá. Je Vás stejně víc, než nezbytně potřebujeme.
Toto sdělení by bylo přesnější, upřímnější, ještě ovšem poněkud nesrozumitelné, uvedené pouze v obecné rovině.
Pokusím se tedy o překlad do hovorové češtiny. Jsem totiž přesvědčen, že jadrná hovorová řeč i se slangovými a občas i vhodně volenými vulgárními výrazy, je daleko výstižnější. Asi jako vhodně a ve správný čas umístěná facka.
Nejprve tedy privatizace. Všichni vědí, že to je převod společenského majetku do soukromého vlastnictví. Proč ale má někdo zájem vlastnit fabriku?
Protože fabrika představuje kapitál, který se činností zaměstnanců bude zvětšovat. (vynechejme případy, kdy kdokoli privatizuje fabriku proto, aby jí rozkradl).
Zaměstnanci svou činností vytvářejí produkt, (přidanou hodnotu), v jehož hodnotě náklady na mzdy zaměstnanců tvoří pouze část jeho ceny. Celá přidaná hodnota se nebude dělit mezi zaměstnance, kteří ji vytvořili, ale zůstává v majetku vlastníka privatizovaného objektu. Takto se zaměstnanci stávají součástí kapitálu, který se vlastní činností sám zhodnocuje.
Tento sociální rozpor byl ve vyspělých kapitalistických státech výrazně eliminován z mnoha důvodů. A to vlastním poučením z krizí, kdy tento systém došel poznání, že nelze jenom produkovat, ale je nutno zajistit i odbyt a pochopil, že nízké mzdy omezují trh, neboť námezdně pracující síly tvoří rozhodující složku trhu.
Dále zaměstnanci pochopili, že jedinec nezmůže nic, ale sdruží-li se do odborů, mohou vyvíjet nátlak, aby dosáhli vyššího podílu na hodnotě konečného produktu.
Tyto faktory jsme v České republice potlačili tak, že hovořit o nich se považuje nejen za neslušné, ale přímo za nepřátelské, zpátečnické, přinejmenším opovržení hodné. Nízkou kupní sílu vnitřního trhu řešíme vývozem produkce a vnitřní trh jsme uvolnili pro zahraniční producenty, kteří zaplavují náš trh zbožím na vlastním trhu obtížně prodejným.
Jakýkoli pokus skupin na dolním okraji stále více se rozevírajících příjmových nůžek o vyšší podíl na celkové produkci označujeme za pokusy o návrat k socialismu a za snahu škodit naší vysoce se rozvíjející společnosti, tedy za rozvraceče republiky. Podle stále platného hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Ze slova sociální jsme vytvořili sprosté slovo, před nímž by si měl každý odplivnout. Jednoduchým způsobem. Záměrným zaměňováním jsme dosáhli, že většina občanů nerozlišuje rozdíl mezi výrazem sociální a socialistický.
Dle zásady Rozděl a panuj, vždy centrální media označí skupinu snažící se prosadit sociální požadavky za zločince, kteří si berou jako rukojmí tu cestující do práce, tu školní děti. Tímto se podařilo znevážit odbory jako téměř diverzní organizaci.
Takto se podařilo, že jakýkoli náznak vzdoru je vzápětí umlčen zejména těmi, jímž se tato skupina snaží pomoci.
V této živné půdě nám vrchní antikorupčník a předseda vlády sdělil, že transformace společnosti byla završena privatizací státu.
Stát sám neprodukuje. Jeho produkce je tvořena výběrem daní, poplatků za cokoli, clem, mýtným a v poslední době zaváděním a výběrem razantních pokut. Proto se vlastníci státu snaží tuto produkci co nejvíce zvýšit. Ovšem tak, aby se to nedotklo jich samých. O celý výběr se musí postarat plebs. Sami si odvody razantně snížili.
Proto je na přetřesu daňová reforma, zvyšování mýtného, jeho rozšiřování i na ostatní silnice, zavádění a zvyšování poplatků na cokoli a za cokoli a nařizování pokut v astronomických sumách za cokoli.
A tak milý občánku, za bolševika jsi byl utiskován, nic jsi nesměl. Teď můžeš co chceš. Ale mastně nám za to zaplatíš. Nemysli si, že budeš mít svobodu zadarmo. Zahodíš-li vajgla na chodník, dáš nám tři své výplaty. Koše jsme zlikvidovali. Čištění města, to je přežitek. To by nás stálo peníze. Prodali jsme všechny obecní veřejné záchodky. Dobrý kšeft. Jsou tam herny. Ty máš přece doma mísu. Když si ulevíš v parku, zaleješ křoví, strčíš nám za žebro dvě výplaty. Když nenajdeš místo na zaparkování svého auta, nebude ti nic platné, když se budeš snažit ho postavit tak, aby nepřekáželo. Vždycky najdeme důvod, jak ti ho odtáhnout, nebo nasadit botu. Není důležité, že tvé auto nepřekáží. Důležitá je ta pokuta. Ale jseš svobodný. Můžeš si dělat co chceš.
Aby byly dividendy ze zprivatizovaného státu co nejvyšší, je nutno snížit výdaje. Takže nečekej, že bychom se s tebou dělili. Jestli jsi starý, máš jenom jednu nohu, nebo jsi slepý, tvoje chyba. Pro nás jsi jenom zátěž. Přece jsme už přesvědčili celý národ, že cokoli sociálního je škodlivé. To by přece znamenalo krok zpět. A to jistě nechceš.
Nechoď na nás s nějakou mezigenerační solidaritou. To je tmářství.
Je sice pravda, že každá nastupující generace přebírá od svých předchůdců stav hospodářství i s přidanou hodnotou, kterou přidala generace předchozí. To fungovalo odedávna. Rodiče, kteří postavili stavení obytné i hospodářské, vybudovali hospodářství na zelené louce, nakoupili kuřata, krávu, králíky, kozu, rozmnožili chovem, oseli pole a sklidili první úrodu, předávali synovi už fungující hospodářství. Je pravda, že i je hospodářství živilo. Že i oni si svou prací vytvářeli prostředky pro vlastní obživu. Jakousi vlastní mzdu. Při tom všem vychovali děti. Syn již nemusel spát rok pod stanem, než postaví první obydlí. Převzal již fungující hospodářství. Cítil to jako závazek. Za to, že ho vychovali, že mu předali své celoživotní dílo, cítil povinnost se o své rodiče postarat, když už nemohou. Říkalo se tomu vejminek.
Tak to teď musí skončit. Náš, zprivatizovaný stát, shrábne všechno, co jste vybudovali a vy se postarejte sami. Nezbylo vám? Vaše chyba. Dožijete v bídě. Postavili jste Nuselský most? Vybudovali metro? Postavili dálnice? Postavili sídliště z paneláků? Za ty byty nám zaplaťte. Za ty dálnice nám plaťte mýto. To je přece naše. Vybudovali jste zadarmo, v akci Z mateřské školy? Ty už jsme dávno prodali. Děti si hlídejte navzájem. Přidat babičce stovku na becherovku? To by zruinovalo stát. Dopadli bychom jako v Řecku. Kde bychom potom vzali na státní zakázky, prostřednictvím kterých si vyplácíme miliardové dividendy z našeho, zprivatizovaného podniku, kterému se ještě ze zvyku říká stát?
Tak toto nám sdělil náš pan předseda vlády.
Přeloženo do hovorové češtiny: „Dědku, dej sem statek, který jsi s bábou za celý život vybudoval a vypadni. Ode mne nic nečekej. Já se o tebe starat nebudu. Jestli sis nenašetřil a všechno vrazil do statku, máš smůlu. Tvoje chyba. Vypadni.“
Uvědom si, že demokracie je to, co určíme my. Vlastníci státu. Stát už nejsi ty. Stát jsme my. Jestli sis demokracii představoval jinak, tvoje smůla.
Jestli bude na „státní zakázky“, platy státních zaměstnanců, na armádu a policii, tě nemusí zajímat. Ty si hlavně uvědom, že nebude na důchody. Naše armáda sice dosud nikdy nezasáhla, ale je to bezvadný tunel do státního rozpočtu, protože zakázky jsou tajné a pak musíme taky pomáhat spojencům. Ti nám taky pomohli. Už v roce 1968 a teď po povodních v Praze nám poslali 50.000,- dolarů. Teď nás silně podporují s vízy do Kanady. Policii potřebujeme především na ty pokuty a taky kdyby tě napadlo se bouřit.
Uvědom si, že Ústava se týká státu. Na náš zprivatizovaný podnik, kterému se říká stejně, se nevztahuje.
Přece nám nikdo nebude poroučet takové bláboly, jako je článek 26, odst. 3 Listiny základních práv:
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
a
Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele
Nenech se vysmát. Kam bysme to měli okna, kdybychom se tím měli řídit. A co by potom zbylo na nás? Už jsme ti jednou vzkázali: Svá práva, i ta Ústavní si, milý občánku, sroluj do trubičky a zasuň do konečníku.
Budou tam v teple. Snad je Čechie, máti naše drahá, z vrchu nad Břevnovem opět vyorá.
Tak to nám sdělil náš odhodlaný náčelník s vyhrnutými rukávy. S jiskrou v oku.
Jan Sladký