Slovutný Ústavní soude
16.dubna 2010 vynesl Ústavní soud České republiky nález, jímž zrušil § 15 zákona 155/1995 jako neústavní. Tím soudci Ústavního soudu rozhodli, že jejich vlastní starobní důchody musí být výrazně vyšší vzhledem k jejich platům, neboť ti,kdo berou vyšší plat v době své produkční aktivity, musí mít i vyšší důchod.
Omluvám se, je to dlouhé. Ale snad si to někdo přečte.
Jan Sladký
Zde je:
Soudce Ústavního soudu
České republiky
JUDr.Jmenovitě XYZ
Slovutný Ústavní soude
Přečetl jsem si v Ústavě České republiky toto:
Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Přečetl jsem si i Tvůj nález č. Pl. ÚS 8/07, jímž jsi v pátek 16.dubna 2010 rozhodl takto :
Ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
se r u š í dnem 30. 9. 2011.
Dovol mi, abych se Ti představil. Jmenuji se XXXXX XXXXXX, bydlím v Praze, něco pamatuji a od narození jsem původně československým, nyní českým občanem. Vidíš tedy, že spadám do té kategorie, o které jsi rozhodoval. Ano, i můj důchod by měl být vyměřen podle zákona č. 155/1995 Sb., i s onou redukcí §15 tohoto zákona, který jsi zrušil.
Z uvedeného vyplývá, že jsi rozhodl z 1/10.000.000 (jedné desetimiliontiny) i mým jménem. Proto mi dovol, abych Ti sdělil svůj názor na Tvé rozhodnutí. Přece mi nechceš upřít základní právo, právo na svobodu slova, názoru a projevu vůbec.
Tak tedy můj názor: S Tvým rozhodnutím obsaženém v Tvém nálezu č. Pl. ÚS 8/07 hrubě nesouhlasím. A to i když budu odcházet do starobního důchodu jako OSVČ a tudíž, jak uvidíš dále, jako OSVČ přispívám do důchodového systému daleko více, než navrhovatel K.S.
Nesouhlasím proto, že jsem přesvědčen, že existuješ jako vrcholový orgán demokratického státu, jehož úkolem je dohlížet na dodržování ústavního pořádku, který si demokratický stát stanovil v Ústavě. Ústava demokratického státu zakotvuje práva všech svých občanů. Chceš-li je vrstvit podle jakýchkoli kriterií, Ústava zaručuje práva stejným způsobem všem svým občanům od nejvyšších příček Tvého hodnocení až po ty nejspodnější. Dokonce práva těch na nejnižších příčkách musí chránit daleko pečlivěji, neboť se často jedná o jedince, kteří si svá práva, dokonce vlastní existenci nedokáží obhájit vlastními silami.
Každá civilizovaná demokratická společnost, její složky, ba každý její jedinec si musí uvědomovat dopad svého jednání. Žije-li jedinec ve společnosti, nikdy nemůže uplatňovat svá práva absolutně. Vždy musí svá práva omezit s ohledem na práva jiných. Jistě znáš okřídlenou větu: Svoboda a práva každého jedince končí tam, kde začínají práva ostatních. Tomu se říká sociální (mezilidské, vzájemné), solidární cítění zkráceně solidarita. Ta musí ve vyspělé, civilizované, demokratické společnosti existovat v každé její činnosti. V organizaci státu, života jedinců, uspokojování jejich potřeb, tvorbě produktu, i jeho dělení.
Jestliže se společnost odkloní od těchto zásad, nastupuje vlčí morálka. V té vůdce, ať už svojí rozhodovací převahu (pravomoc) získal jakýmkoli způsobem, vyžírá nejlepší sousta, ostatním nechává pouhé zbytky, přestože lovu se zúčastnila celá smečka a on sám by kořist nikdy neulovil.
Nesouhlasím i proto, že jsem dospěl k závěru, že Tvé dedukce, aplikace, ale i přehlížení zákonných, společenských, sociálních i matematických norem a zejména výklad příslušných článků Ústavy, ze kterých jsi vycházel a uvádíš je ve zdůvodnění svého nálezu, nesou takové vady, že by se instituci Tvého významu neměly stávat.
Naprosto nechápu, jak se mohl navrhovatel (krajský soud) dovolávat nesouladu § 15 zákona č. 155/1995 Sb. s ustanovením čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve prospěch navrhovatele K.S. a jak mohl Krajský soud dospět k názoru, že § 15 zákona o důchodovém pojištění nemůže obstát, neboť je neústavní a odůvodňovat to tím, že poškozuje pojištěnce s vyššími příjmy. Tím více nechápu, jak jsi se mohl Ty, Ústavní soud, s tímto názorem ztotožnit.
Já naopak spatřuji odchylku zákonů o důchodovém pojištění, tedy zák. 155/1995 Sb., i 589/1992 Sb., od doslovného znění Ústavy v tom, že vyměřuje důchody podle předchozího příjmu, přestože Ústava tuto vazbu jako podmínku nezná. Jsem však ochoten tuto odchylku tolerovat, neboť v každém sociálním systému musí být zahrnut prvek zásluhovosti, zabraňující zneužívání systému.
Tato zásluhovost je však limitována (redukována) právě oním § 15, který jsi zrušil. Tato limita (redukce) je (byla) v zákonu zakotvena právě proto, aby byla zachována ústavnost systému. Aby systém nenabyl charakteru komerčního pojištění na úkor sociálního zabezpečení založeného na solidaritě. Prostě proto, aby systém mohl všem svým občanům zajistit jejich ústavní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30, odst. 1) Listiny základních práv a svobod.
Tvá pravomoc je tak absolutní, Tvé nálezy a Tvá rozhodnutí mají takový význam a tak významně ovlivňují samotné fungování státu, že byly-li by zkonstruovány na vratkých a napadnutelných odůvodněních, mohou nikoli prospět společnosti, ale významně poškodit funkci státu, uškodit společnosti a velmi významně poškodit všechny občany, jako základní jednotku státu.
Výčet chyb, které spatřuji v odůvodnění Tvého nálezu:
Ti, kdo pobírají vyšší plat, mají právo na vyšší důchod.
Toto Tvé přesvědčení prolíná celým Tvým nálezem. Ostatně tento názor je obsažen i v návrhu navrhovatele. I když musím uznat, že Ty na mnohých místech doplňuješ:..... a z toho odvozené sociální pojistné. K tomu též dojdu.
S tímto názorem nelze souhlasit. Jedná se o hovorový, zlidovělý a zejména nesprávný názor, který nemá oporu ani v logice, ani v zákonu, ani v Ústavě. Takovému názoru, byť všeobecně rozšířenému, bys jako vrcholný dohližitel práva neměl podlehnout. Výše mzdy (platu) je odvozena od množství, kvality, obtížnosti a společenského významu, tedy důležitosti pro společnost, vykonávané práce (zaměstnání). Ukončením pracovního poměru, tedy ukončením vykonávané práce (zaměstnání) nárok na plat (právo na spravedlivou odměnu za práci) končí. V okamžiku ukončení aktivní činnosti (výkonu práce) je kvalita, množství i společenská prospěšnost všech občanů stejná. Nulová. Zaměstnavatel platil zaměstnanci plat podle shora uvedených kriterií. Vykupoval tedy od něho jeho práci. Další nároky z výkonu práce (zaměstnání) po jejím ukončení nepřipadají v úvahu.
Důchod, ať starobní nebo invalidní, tedy nemůže záviset na výši platu (mzdy) v době ekonomické aktivity.
Zajištění základních, životních a pokud možno i sociálních potřeb ekonomicky neaktivních, musí obstarat sociální systém. V ČR se nazývá sociální pojištění, jehož složkou je i důchodové pojištění.
Uvedenému názoru odpovídá i formulace příslušných článků Listiny základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy České republiky. Tedy i čl. 30, odst 1) této Listiny, na který se odvolává navrhovatel.
Nevím jestli jsi dobře četl, ale já čtu toto:
Listina základních práv a svobod, ve stati Hospodářská, sociální a kulturní práva:
Článek 26, odst. (3)
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
Článek 28
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 30, odst. (1)
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
Tak vidíš, Ústavní soude. Ani z Ústavy, která by měla být nosnou ideou Tvých rozhodnutí, nevyplývá jakákoli spojitost mezi příjmem ze zaměstnání a starobním, nebo invalidním důchodem.
Čl. 26, odst. 3), a čl. 28 zaručuje právo živit se prací a dále právo na spravedlivou odměnu za práci. Vše ale po dobu výkonu této práce. Žádná další, následná práva po skončení výkonu práce z pracovního poměru Ústava nezaručuje.
Čl. 30, odst. 1) přiznává všem občanům ve stáří a při nezpůsobilosti k práci rovné právo – právo na přiměřené hmotné zabezpečení.
Vidíš, Ústavní soude, že ani zde není vyjádřen vztah tohoto hmotného zabezpečení na výši příspěvku do systému, či dokonce na výši příjmu dosahovaného v čase ekonomické aktivity jednotlivce. Žádnou formulaci typu: ...přiměřené hmotné zabezpečení diferencované podle předchozího příjmu, nebo příspěvku do systému...v Ústavě nenajdeš.
Přiměřenost hmotného zabezpečení je zde evidentně míněna vzhledem k životním nákladům občana, který pro stáří, nebo jiný handicap není schopen získávat prostředky pro své životní potřeby podle čl. 26, odst. 3) a čl. 28.
Životní náklady bývalého soudce a životní náklady bývalé pokladní z hypermarketu jsou po skončení výkonu práce pro stáří přibližně stejné. Přesto se jejich starobní (i případné invalidní) důchody podle zákona, jehož podstatnou část jsi zrušil, výrazně liší. Diferencovaně, podle jejich předchozích vyměřovacích základů, z nichž se platí pojistné i vypočítává důchod. Přesto, že oba mají Ústavou zaručené stejné právo na přiměřené hmotné zabezpečení.
Ti, kdo do systému více přispívají, mají nárok na vyšší důchod.
Na tomto názoru ve svém nálezu trváš a tímto tvrzením svůj nález odůvodňuješ. Automaticky vyvozuješ, že nejvíce přispívají do systému ti, kteří mají nejvyšší příjmy. Trváš na tom, že se jedná o pojištění a v jako takovém musí být tato zásada respektována. Budí to dojem, že kdyby se důchodový systém nazýval jinak, redukční § 15 by Ti nevadil. Ostatně to bylo první, co politiky po vynesení Tvého nálezu napadlo.
Zde bych Ti vytkl zásadu obecné judikatury, ostatně ukotvené v zákonu. Občanský soudní řád v § 41, - Úkony účastníků odst. 2) stanoví:
Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Nelze uplatnit tvrzení, že na Ústavní soud se ustanovení občanského soudního řádu nevztahují.
§ 63 zákona o Ústavním soudu praví: Použití Soudních řádů
Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.
Neměl by ses tedy upínat na fakt, že se důchodové pojištění nazývá pojištěním a že tedy musí mít charakter pojištění.
Měl bys věc posuzovat podle obsahu. Nevycházet tedy z názvu systému, ale jeho obsahu. Měl bys tedy uznat, že se jedná o sociální systém, jehož smyslem je zajistit důstojný život všem ekonomicky neaktivním. A to bez ohledu, jak se tento systém nazývá.
Jelikož se jedná o sociální systém, musí mít silný charakter solidarity. Nelze určit paušálně důchod jako procento příjmů z doby ekonomicky aktivní. Ve společnosti, kde se nezaměstnanost pohybuje mezi 5 až 10%, která nutí ekonomicky aktivní pracovat za mzdu, která nekryje ani základní potřeby, rovná se důchod jednotně snížený např. na 30% dosahovaného příjmu odsouzením velkého množství občanů k životu nedůstojnému v civilizované společnosti.
To je ale odvolávání se na solidaritu a lidskou vzájemnost, tedy lidské vlastnosti, které Ty neuznáváš, nebo vysoko nad ně stavíš zásluhovost.
Rozeberme tedy další Tvůj argument, uvedený v záhlaví tohoto odstavce, že tedy ti, kteří do systému více přispívají, mají nárok i na vyšší důchod.
Každý systém má příjmy a výdaje. Ty automaticky vyvozuješ, že do systému více přispívají ti, co mají vyšší příjem.
Je tomu opravdu tak?
To je opět kardinální chyba pramenící z přijetí zjednodušeného, mezi lidem rozšířeného názoru. Právně má váhu obecného názoru typu „jedna paní povídala“. Soud by neměl takovéto názory bezmyšlenkovitě přejímat. Soud by měl vždy kontrolovat, zda jeho tvrzení mají oporu v zákonu.
To je chyba tak fatální, že jsem si jí u Ústavního soudu až dosud nedovedl představit.
Ze zákonů upravující systém sociálního zabezpečení jsi si vytáhl pouze inkriminovaný § 15 zákona 155/1995 Sb., O důchodovém pojištění.
Dovoluji si Tě upozornit, že existuje ještě zákon 589/1992 Sb., O pojistném na sociální zabezpečení. V tomto zákonu se stanoví, kolik bude kdo do systému důchodového pojištění přispívat.
V § 7 tento zákon stanoví Sazby pojistného. Vychází z vyměřovacího základu, ze kterého je následně i vypočítáván důchod.
Tak tedy: (uvádím hodnoty z r. 2005, tedy ty, které se vztahovaly na navrhovatele K.S.)
Uvádím pouze složku důchodového pojištění, neboť celý odvod se skládá ze tří složek.
Sazby důchodového pojistného z vyměřovacího základu činí:
a) u organizace a malé organizace 21,5%
b) u zaměstnanců 6,5%
c) u osob samostatně výdělečně činných 28%
Zde bych si dovolil upozornit na definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace:
§ 5, odst. 1, pís. b): Vyměřovacím základem organizace a malé organizace je částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců
Ale pozor!! Nikde není řečeno, že organizace platila pojistné konkrétně za navrhovatele K.S. Zákon 589/1992 Sb., v § 7 pouze stanoví sazby pojistného pro zaměstnance, OSVČ a organizaci.
Tvé tvrzení, slovutný Ústavní soude, že totiž každý jedinec s vysokými příjmy odvádí do systému důchodového pojištění tomu odpovídající vysoké pojistné, neobstojí. A to z několika důvodů:
1) Částka, kterou do systému odvádí zaměstnavatelská organizace, není konkretizovaná na jednotlivé zaměstnance. Jedná se o odvod předepsaný organizaci do systému sociálního pojištění.
Tomu napovídají další skutečnosti:
a) Pracovní poměr každého zaměstnance, tedy i pracovní poměr navrhovatele K.S. vzniká uzavřením pracovní smlouvy, nebo jmenováním. Vedlejším ujednáním takovéto smlouvy je i dohoda (ujednání) o výši odměny za vykonávanou práci, tedy platu, platový výměr, u některých funkcí, zejména funkcí jmenovaných státních zaměstnanců, je plat stanoven zvláštním právním předpisem.
Vždy je však tato částka hodnocena jako příjem zaměstnance a je výchozí částkou (hrubou mzdou) ke stanovení zákonem stanovených odvodů (srážek). To je pojistné na sociální i zdravotní pojištění, placené zaměstnancem a následná daň z příjmů. Vždy je však jako základ příjmu ze závislé činnosti brána tato hodnota „hrubé mzdy“.
b) I zákonodárce si je vědom, že odvod organizace do systému sociálního zabezpečení není příjmem zaměstnance. Proto v zákonu 586/1992 Sb., O daních z příjmů v § 6, odst. 9, pís e) částky (pojistné), které odvádí zaměstnavatel do fondu sociálního zbezpečení osvobozuje od daní.
Na rozdíl od ustanovení např. § 6, odst. 6, kde za příjem zaměstnance považuje např. i okolnost, že zaměstnanci bylo zapůjčeno motorové vozidlo k soukromým účelům. Za příjem zaměstnance by se považovalo a podléhalo by zdanění, kdyby např. zaměstnavatel svému zaměstnanci platil nájemné, splácel hypotéku, či financoval studium jeho dětí.
Ani v odst. 9, pís. e) není stanoveno .......které zaměstnavatel odvádí za zaměstnance (jednoho konkrétního).
Povinnost organizace odvádět finanční částky do fondu důchodového pojistného podle jí stanoveného vyměřovacího základu a jí stanovené sazby dle § 7 zákona 589/1992 Sb., je tedy nutno chápat jako projev solidarity organizace s jejími zaměstnanci.
Je podivuhodné, že princip solidarity Ti, slovutný Ústavní soude, vadí na výdajové straně systému, tedy při výpočtu výše důchodu a nadřazuješ mu princip zásluhovosti.
Za to na příjmové straně systému, při určování výše pojistného Ti princip solidarity nevadí vůbec, dokonce jej zcela přehlížíš.
Uvědomuji si, že Tě, Ústavní soude, tento můj názor jistě „nadzvedne“, neboť je v ostrém rozporu s vžitým, zlidovělým, tedy zpopularizovaným názorem, který ovšem nemá oporu ani v logice, ani v legislativě, ani v matematice, o solidaritě nemluvě. Tu Ty neuznáváš.
Svůj názor odůvodním důkazy tak, jak to činíš Ty.
Srovnejme pojistné, které je povinen odvádět ze svých příjmů do systému zaměstnanec a OSVČ, tedy osoba samostatně výdělečně činná:
Je naprosto nerozhodující, že zaměstnanec je za svou práci odměňován mzdou (platem) a OSVČ ziskem. I zde vycházím z ustanovení o.s.ř. a posuzuji úkony podle obsahu, nikoli názvu. Vyplývá to ostatně z § 2) zák. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník:
§ 2 Podnikání
(1) Podnikání se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
Zisk je tedy příjmem OSVČ. Získal jej vlastní, soustavnou činností. (prací)
Budu vycházet z vyměřovacího základu, který uvedl navrhovatel K.S., tedy 68.635,-Kč. Shora jsem již uvedl sazbu pojistného na důchodové pojištění, které je z uvedeného vyměřovacího základu povinen přispívat do systému zaměstnanec a kolik OSVČ.
Není ani rozhodující, že vyměřovacím základem zaměstnance je jeho plná „hrubá mzda“ a OSVČ 50% rozdílu mezi příjmy a výdaji, tedy zisku. OSVČ dosáhne tohoto vyměřovacího základu při zisku 137.270,-Kč/měs. I zde vidíš, Ústavní soude, že tvrzení, že se důchod musí odvíjet od výše příjmů je nesprávný, neboť není obecně platný.
Na co používá zaměstnanec svou mzdu a OSVČ svůj zisk, nebudu rozebírat, protože pro tento spor to není rozhodující. Rozhodující je pouze to, že vyměřovací základ určuje platbu pojistného a taktéž je z něho vypočítáván důchod.
Takže z vyměřovacího základu 68.635,-Kč platí každý měsíc do systému:
1) Zaměstnanec, tedy i K.S. 4.462,-Kč
2) OSVČ, které nikdo solidárně nepřispívá 19.218,-Kč
Důchody budou mít oba navlas stejné 13.346,-Kč měsíčně
To znamená, že důchod navrhovatele K.S. představuje téměř trojnásobek (2,99) toho, co svým pojištěním po dvacet let do systému přispíval. Důchod OSVČ je pouze 2/3 (0,69) jeho taktéž dvacetiletého příspěvku (pojistného).
Zde vidím daleko větší nespravedlnost, než na straně výpočtu důchodů.
Pokud budeš, Ústavní soude, trvat na tom, že mé dedukce jsou scestné a budeš nadále zastávat názor, že zásluhovost zaměstnance je součet pojistného, strženého mu z výplaty a částky, kterou odvádí organizace, budu Ti oponovat.
Solidaritu na straně vstupu, placení pojistného, nelze popřít. Zvláště markantní podpora mého tvrzení je u státních zaměstnanců, což je i případ navrhovatele K.S. Zaměstnavatelskou organizací u těchto zaměstnanců je stát. Stát nemůže plnit svou povinnost odvodu pojistného jinak, než ze státního rozpočtu. A protože stát nemá jiné příjmy, než daně svých daňových poplatníků, znamená to, že na povinné odvody státních organizací do důchodového systému přispívají všichni občané svými daněmi. Tedy i ti nízkopříjmoví. Dokonce i OSVČ po zaplacení svého daleko vyššího důchodového pojistného. Aby se tedy navrhovatel K.S. mohl domáhat vyššího důchodu, protože měl vyšší plat, museli daňoví poplatníci, včetně OSVČ, přispívat do fondu důchodového pojištění každý měsíc 14.757,-Kč.
V soukromých zaměstnavatelských organizacích situace není sice tak markantní, nese však velice podobné znaky. Každý podnik musí kalkulovat mzdové náklady. Musí do nich zahrnout i platby pojistného předepsané organizaci. Musí tedy přiměřeně snížit hrubé mzdy všech svých zaměstnanců, aby „se vešel“ do rozpočtu i s předepsanými odvody.
Nerovnost na straně vstupu – výše pojistného spatřuji hlavně v tom, že uvedené solidarity se nedostává všem občanům rovným dílem, ale pouze vybrané skupině – zaměstnancům. Už ale nikoli např. osobám dobrovolně účastněným důchodového pojištění a OSVČ.
Tolik k tvým dedukcím zásluhovosti a solidarity.
Další vady, které bych Ti vytkl, jsou t.zv. „z Tvé parkety“, tedy z vedení řízení a ze zákonných norem, které způsob a průběh soudního řízení upravují.
Zde bych Ti, Ústavní soude, vytkl zejména otázku podjatosti Tvých soudců. Již jsem zmínil, že i když neexistuje soudní řád Ústavního soudu, odkaz zákona o Ústavním soudu daný v § 63 stanoví, že i na jednání Ústavního soudu se vztahují ustanovení Občanského soudního řádu.
V něm je uvedeno:
§ 14
(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
( Stejná zásada je uvedena i v § 36 zákona o Ústavním soudu.)
Dokonce soudce sám, zjistí-li tuto skutečnost, je povinen to oznámit:
§ 15
(1) Jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
Dokonce každý odvolací soud je povinen zrušit rozsudek soudu nižšího, zjistí-li, že rozhodoval vyloučený soudce.
§ 219a
(1) Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
a) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava,
Ústavní soude. Neměl by ses dopouštět takových vad řízení, pro které bys sám zrušil jakýkoli rozsudek soudů všech stupňů. Dokonce zde vzniká podezření, zda Tví soudci neoznámili svou podjatost při vědomí toho, že proti usnesení Ústavního soudu neexistuje opravný prostředek a tedy nebude nikdo, kdo by jejich případnou podjatost prověřoval.
Podezření z podjatosti podporují tato fakta:
1) Ústavní stížnost podal navrhovatel K.S. ve snaze dosáhnout ochrany svých práv.
2) Tvým nálezem, Ústavní soude, práva navrhovatele nebyla ochráněna, jeho samotného se Tvé rozhodnutí netýká, jeho starobní důchod zůstane nezměněn. Navrhovatel se svých práv nedovolal.
3) Zato Tví soudci svým rozhodnutím rozhodli o navýšení svých vlastních starobních důchodů. Toto podezření posiluje fakt, že navrhovatel K.S. je sám bývalý soudce a jeho vyměřovací základ je průměrným platem soudce.. Tví soudci tedy vycházeli při rozhodování přímo z důchodového zabezpečení příjmové skupiny, do které sami spadají.
Ústavní soude, mýliti se je lidské. Bláznovstvím je však v omylu setrvávat. (Cicero)
Uznal-li bys alespoň trochu mé argumenty, máš čestnou možnost. Revokovat svůj nález. Myslím, že by to bylo čestné. Když již pro nic jiného, tak proto, že rozhodovali podujatí soudci. A to takovým způsobem, který je schopen rozvrátit celý systém sociálního zabezpečení a ohrozit chod celého státu. Státní bankrot by postihl všechny občany. I ty vysokopříjmové.
Na základě podjatosti bys měl svůj Nález revokovat naprosto stejně, jako bys zrušil Rozhodnutí kteréhokoli soudu, zjistil-li bys stejnou vadu řízení.
Bylo by to navýsost čestné.
Ještě něco, Ústavní soude. Již jsem ti sdělil, že něco pamatuji. Pamatuji tedy dobu, kterou nyní nazýváme totalitní. Nedá mi to, abych nesrovnával. Pamatuji dobře, že potřeboval-li tento totalitní systém vyhlásit cokoli nepopulárního, např. zdražení potravin, vždy tak učinil v pátek v poledne, kdy občané odjížděli na chaty a kdy bylo jisté, že se dva dny nesejdou na pracovišti.
Dva dny obvykle stačily k tomu, aby prvotní vztek vyprchal, zejména spustily-li media dokonalou mediální masáž aby odvedly pozornost úplně jiným směrem.
Dále mi vrtá hlavou, proč vycházíš s tak radikálním zásahem do chodu státu právě měsíc před volbami, když jsi návrh obdržel 13. 4. 2007. Pracuješ na něm tedy tři roky.
Nelze se ubránit podezření, že „ve hře“ byly i jiné okolnosti, (třeba politická objednávka), než řešení návrhu navrhovatele. Zejména když jeho práva ochráněna nebyla.
Toto mé podezření ale jistě snadno rozptýlíš ujištěním, že se jedná čistě o náhodu.
Závěrem Tě prosím, Ústavní soude, vyřiď dvěma svým soudcům JUDr. Janu Musilovi a JUDr. Jiřímu Nykodýmovi mé vřelé poděkování a obdiv. Poděkování a obdiv za to, že dokázali, že jim je etika soudce, navíc Ústavního, nad egoistický náhled řešeného problému, že si uvědomují dopad svého rozhodnutí. Že si uvědomují, že v pozici Ústavního soudce rozhodují o všech občanech republiky, i těch na nejspodnějších příčkách příjmových hladin.
Oběma soudcům děkuji, obdivuji jejich odvahu a smysl pro spravedlnost a odvahu připojit své odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 8/07.
Skutečnost, že v žádném mediálním vstupu jsem nezaslechl zmínku o těchto dvou odlišných stanoviscích, ani názor navrhovatele K.S., jak je spokojen s vyřešením svého podání (žaloby) posiluje podezření z politické objednávky.
XXXXXX XXXXXX