Co předcházelo 21 rokům třeskuté svobody.
Tak se překulilo dvacáté první výročí Velkého Třesku. Tedy Velkého listopadového Třesku. Dosti dlouhá doba na to, aby se člověk ohlédl a začal bilancovat.
41 roků jsme úpěli v totalitním režimu, který nás (dle slov odborníků) natolik deformoval, že bude trvat dlouho, než se naše myšlení napraví.
Jak naše myšlení ovlivnilo 21 třeskuté svobody, ve které žijeme, její přítomností se přímo zalykáme, volně dýcháme a jsme neskonale šťastni. (opět dle názoru odborníků)?
21 roků je tak dlouhá doba, že velká část obyvatel, která má již volební právo a pozvolna přebírá otěže státu, se již narodila až po Velkém Třesku a tudíž dobu před ním vůbec nezná a nedovede si jí představit. Zejména její myšlení není onou dobou totality a neskonalé nesvobody deformováno.
Představu o té době má již zpracovanou soustředěnou mediální masáži a představuje si jí jako temný středověk. Přitom je o svém pohledu skálopevně přesvědčena, že je správný. To je ovšem průvodní jev každého mládí. Již Seneka lomil rukama nad mládeží, kam se řítí svět, když mládež odporuje rodičům a nenaslouchá jejim radám. Děti nikdy nevěří svým rodičům, kteří se je snaží uchránit před ústopády, které si sami zažili. Nevěří, dokud si samy nenatlučou. S tím nic nenaděláme. Mládí má ale ještě jednu vlastnost. Protože nemá vlastní zkušenosti, snadno podlehne centrálním, zdánlivě avantgardním myšlenkám, zejména liší-li se od názorů rodičů. A začne rodiče poučovat a pohlížet na ně jako na zjevení z dávnověku, které jim v jejich rozletu pouze překáží. (Přemluv bábu).
Nejen to. Dvacet jedna roků je tak dlouhá doba, že ani dnešní třicátníci nejenže nepamatují dobu nyní nazývanou období totality, ale nepamatují ani samotný Velký třesk, který jsme tehdy nazývali Sametovou revolucí. Nedovedou a ani nemohou si představit ta shromáždění na Václavském náměstí, později na Letné, atmosféru té doby, obecné nadšení a naděje, které v každém účastníkovi klokotalo. Napadlo mne to, když jsem v den výročí, o státním svátku, sledoval Českou televizi. Samozřejmě mediální masáž. Umně zpracované archivní „totalitní“ TV noviny a vzápětí, do protikladu, obrovské nadšení davů z listopadu a prosince 1989. Chápu. Mládež (i ty třicátníky) to musí jistě přesvědčit, jak jsme „jim“ to natřeli, jak jsme setřásli ten strašlivý balvan, který nás brzdil v rozletu a který nás tak strašlivě dusil.
Mně však zatrnulo, když jsem viděl obrovský dav na Letné, to veliké množství transparentů, kterými se prezentovali účastníci a dokazovali tím z jakých koutů republiky přijeli podpořit rodící se svobodu. Zamrazilo mě, když jsem mezi těmito transparenty zahlédl veliký transparent JZD Agrokombinát Slušovice. Transparent se sice objevil na okamžik, v samém závěru „švenku kamery“, ihned následoval ostrý střih. Zřejmě chyba cenzorního dohledu. Nebo odvážný záměr? Věřím, že i dnes existují disidenti.
Hlouček pod tímto transparentem nadšeně poskakoval, skandoval hesla a zářil nadšením. Dovedu si představit, jaké představy měli o dalším osudu svého podniku, na který byli náležitě hrdí. Jak si přestavovali jak teď teprve ukáží světu, co Češi umějí.
JZD (pro mladé – Jednotné zemědělské družstvo)
Vysvětlení pro mladé: Na konci padesátých let bylo komunistům z Moskvy nařízeno přejít na sovětský, kolektivní způsob zemědělství. Protože jednotliví zemědělci v obci měli postupným děděním a rozdělováním pozemků rozdělenou půdu v obci na úzká políčka, úplné nudličky, myšlenka (o které můžeme diskutovat) spočívala v tom, že políčka se spojí do velkých lánů, které umožní obhospodařovat pole pomocí techniky (traktory, pluhy s několikanásobnými radlicemi, které by kravské potahy neutáhly, širokozáběrové brány (těmi se upravuje oraniště), nejprve samovazy, později kombajny, rozptyl hnojiv, ochranných postřiků, ale i setí obilovin pomocí letadel).
Velké lány prostě umožnily použití velké techniky, která byla nemyslitelná na úzkých nudličkách. Myslím, že by ke zcelování polí stejně došlo, protože pokrok nelze zastavit. Nedovedu si představit, že by někdo dnes chtěl orat svůj proužek pole jednoduchým pluhem taženým dvěma kravami, jak bylo tehdy běžné. (pozor! hovořím o padesátých letech minulého století. To se právě narodila Vaše babička). Rovněž je nemyslitelná představa. že by někdo dnes sekal svou pšenici kosou, vázal snopy a stavěl je do panáků. (zeptejte se babičky, nebo lépe prababičky, co to je snop a co panák).
Problém spočíval v tom, že soudruzi v jádru racionální myšlenku prosazovali rychle a násilím. Chtěli, aby rolníci celé vsi utvořili družstvo, do kterého všichni vloží svá políčka a takto scelené lány budou společně obhospodařovat.
Dnes je Vám tato akce prezentována, jako že komunisti násilně rolníkům zabavovali jejich pole a hospodářská zvířata. Nezabavovali. Scelená pole i zvířata (především krávy a koně) zůstávala nadále ve vlastnictví družstva, kterému se říkalo JZD. Jednotliví rolníci byli podílníky tohoto společného podniku. Společně měli pracovat, o produkci se společně dělit. Přitom se malá část polí ponechávala v soukromém vlastnictví jednotlivých rolníků, t. zv. záhumenek. Aby měli kde si vypěstovat trávu pro králíky, zrní pro své slepice a brambory pro prase.
Při scelování polí měli jednotliví rolníci logicky dojem, že jim berou půdu, na které pracoval již jejich děd a praděd a která je po celé generace živila. Když jim soudruzi vysvětlovali, že budou hospodařit společně, nemohli se smířit s tím, že když bude vše společné, bude na jejich pole mít přístup i soused, se kterým se léta hádali i soudili, protože jim neustále uorával meze (to byly úzké proužky neobdělané půdy, které sloužily k vyhraničení jednotlivých pozemků), který si naschvál zřídil hnojiště přímo u jejich plotu a se kterým se neustále hádali o vodu ve studni.
Původně racionální myšlenka však nepřinesla kýžený výsledek. Jakmile bylo všechno všech, společné, nebylo vlastně nikoho nic. Na takovém společném majetku nikdo nepracoval do úmoru, jako na svém, vytratila se motivace a JZD začala chátrat. Životní úroveň na vesnici šla prudce dolů.
Protože JZD živořila a navíc práce v zemědělství je sezónní, soudruzi popřemýšleli a povolili družstvům JZD t.zv. „přidruženou výrobu“. S tím byl trochu problém, protože soukromé podnikání bylo dle jejich tezí a zejména podle diktátu Moskvy nemyslitelné, povolili tedy, že členové mohou v zimě vytvářet různé drobné výrobky, např. plést košíky, vyrábět keramiku, nebo drobné suvenýry. Např. panenky v krojích. Ovšem nikoli soukromně, ale pod hlavičku JZD. Takto drobně podnikat tedy smělo pouze družstvo. Tyto předměty mohlo JZD jako družstvo prodávat na tržištích, ale i dodávat do kamených obchodů. Výtěžek si členové opět rozdělovali.
Tak hospodařilo i JZD v malé vesnici Slušovice nedaleko Zlína, tehdy Gottwaldova. Hospodařilo mizerně, členové třeli bídu.
V roce 1963 se předsedou tohoto družstva stal mladičký František Čuba. Člověk s úžasnými schopnostmi v řízení kolektivu, organizaci práce a vnitropodnikového marketingu.
Svým způsobem se nelze divit. Slušovice leží nedaleko Zlína. Všichni tam ještě pamatovali rozmach Baťova způsobu podnikání.
Stal se zázrak. Nejprve dal „do pořádku“ zemědělskou výrobu. A hle: Družstvo začalo prosperovat, začalo vydělávat, lidem se začalo dařit. Získané prostředky předseda investoval do oné „přidružené výroby“. Družstevníci již nepletli košíky a nevyřezávali figurky z lipového dřeva.
Předseda František Čuba dokázal v době Husákovy normalizace jako „přidruženou výrobu“ vybudovat podnik, kam jezdili experti z celého světa. Toto JZD mělo vlastní biotechnologický výzkum, jako první v republice začalo vyrábět počítače, mělo smlouvy na dodávku elektroniky pro špičkové světové firmy, např. General motors, mělo stavební firmy po celé republice, postavilo do malé vesnice Slušovice čtyřproudou silnici, postavilo luxusní obchodní dům, zásobovaný lépe než pražský Tuzex, pro své zaměstnance i návštěvníky postavilo luxusní rekreační středisko Všemina se špičkovým hotelem. Vybudovalo špičkové dostihové závodiště, založilo vlastní chov ušlechtilých koní, na návsi umístilo vyřazené dopravní letadlo, ve kterém byla zbudována restaurace. Do Slušovic jezdily autokarové zájezdy.
Přitom vše bylo podnikáno v zájmu členů. Pro důchodce se vařily obědy za 1,-Kčs, když babičce vzal vítr střechu, Čuba tam poslal partu, která střechu opravila.
Čuba prostě dotáhl socialistickou myšlenku společného, družstevního podnikání do dokonalosti. Soudruhům se to ale nezdálo. Nemohli to překousnout. Přímo pod nosem jim vyrostl podnik, i když „socialistický“, ale přesto s kapitalistickým způsobem řízení. Tento podnik nejenže nezkolaboval, naopak obrovsky prosperoval, lidé si vydělali daleko více, než byl celostátní průměr a byli na svoje družstvo hrdí. Navíc Čuba nehodnotil členy podle politického postoje, ale podle jejich schopností. Jejich politické zaměření mu bylo naprosto fuk. Zaměstnával i lidi vyloučené z KSČ a to i na vedoucích postech. To nemohli soudruzi vydýchat. Sice se Slušovicemi chlubili, aby delegace „spřátelených“ států viděly, jak to umíme, ale neustále prováděli kontroly s cílem „najít chybu“. Nenašli. Čuba byl chytrý. Soudruhům se nepodařilo ho zlomit.
Slušovice byl pojem. Měly svoji hymnu, být Slušovákem byla čest. Paleček s Janíkem zpívali písničku, ve které se žertovně uvádělo, že po Měsíci jezdí lunochod a kolíkuje parcely pro JZD Slušovice, a že jejich koně mají pravé nohy delší, aby vyhrávali v zatáčkách. To mělo parodovat obrovský rozmach a věhlas Slušovic.
Shodou okolností v létě 1989, ještě před Velkým třeskem, uspořádalo toto JZD velkolepý zábavný pořad pod širým nebem, který přenášela Česká televize. Slušováci na závěr zpívali sborově svoji hymnu. Celá republika viděla, jak to může jít, jak se dobrá práce vyplatí a jak lze být hrdý na své dílo. Naprosto chápu nadšení hloučku pod zmíněným transparentem na Letné. Jistě si představovali, jak to teď teprve půjde, když budeme svobodní a žádná ideologie nás nebude brzdit.
Osobně jsem byl přesvědčen když to „prasklo“, že František Čuba bude ministrem průmyslu. Nebyl. Dnes jeho jméno nikdo nezná, když mládeži řeknete Slušovice, vůbec netuší, o čem mluvíte.
Jeďte se podívat do Slušovic dnes. Jsem přesvědčen, že rozčarování Slušováků přesně vystihuje pocity většiny těch, kteří před jednadvaceti lety zvonili na Letné klíči, poskakovali a skandovali: „Gusto, je tady husto“. Tehdy, v tom poskakování jsme byli všichni přesvědčeni, že teď bude Československo jedny velké Slušovice. Myslím, že tak, jak klesla čelist po Velkém třesku Slušovákům, klesla většině slušných lidí.
Doporučuji: http://www.novysmer.cz/content/view/111/52/
Zato mladí přesně vědí, že „za totáče to bylo blbý“. Pak se jim nelze divit.
Zářným příkladem byl klip Marthy Issové (nar. 20.3.1981. V době Velkého Třesku 8 roků) a Jiřího Mádla (nar. 23.10.1986 – 3 roky). S tímto přehledem suverénně přesvědčují národ, že si s námi levice vytře zadek. Pamětníkům to jistě připomene zapálené svazačky v modrých košilích se zářivým znakem ČSM na levém ňadru, které ve dvoučlenných úderkách přesvědčovaly „zaostalé“ starší spoluobčany o tom, jak nás přepadnou západní imperialisté, pokud nedají hlas modernímu směru, avantgardě dělnické třídy, KSČ.
Nechme mládí jeho elán a ohlédněme se za těmi jednadvaceti lety.
Celými dějinami lidstva provází lidstvo myšlenka spravedlivého státu, který bude řízen tak, aby celková produkce sloužila všem. Vždycky, když sociální rozdíly mezi chudinou a boháči překročily určitou hranici kdy bohatí nevěděli co s penězi a chudina neměla čím nakrmit děti, docházelo k vzpourám (otroků – Antika) rebeliím (středověk – selské bouře) a revolucím (francouzská, jako předzvěst novověku).
Každá taková rebelie, vzpoura či revoluce byla vedena právě myšlenkou svrhnout nespravedlivý společenský řád a nastolit konečně řád spravedlivý, ve kterém si budou všichni rovni. Budou mít všichni naprosto stejná práva a budou spravedlivě odměňováni podle svých skutečných zásluh.
Bohužel nutno dodat, že se to nikdy v historii nepodařilo. Vždy, když bylo jisté, že kýženého výsledku bylo dosaženo (v případě beznadějného boje byli vždy popraveni vůdci povstání), vyrojily se čerstvé síly, které čekaly v záloze jak to dopadne a nahradily bojem vyčerpané vůdce. Většinou to bylo snadné. Původní vůdci šli do povstání z čistých ideálů a nikoli pro vlastní prospěch. Nebažili po prebendách za vítězství. A tak ti, co po prebendách bažili, ucítili příležitost a postavili se do čela. Pravé vůdce povstání odstranili, nejlépe na šibenici nebo gilotinou, aby jim ony ideály revoluce nepřipomínali. Tato historická zkušenost lidstva se zkoncentrovala do známé poučky: „Každá revoluce žere svoje děti“.
Stal se tedy konečně historický zázrak a podařilo se naplnit odvěkou touhu lidstva konečně 17.listopadu 1989, tedy v období, které je nazýváno z propagandistických důvodů Sametovou revolucí, a které já nazývám okamžik Velkého Třesku?
Bilancujme tedy.
V době před Velkým Třeskem jsme prožívali zvláštní dobu. Náš osud byl zpečetěn schůzkou mocností USA, Francie, Anglie a Sovětského svazu v Jaltě ve dnech 4.-11.února 1945. I když na této konferenci se mocnosti zřejmě ještě nedohodly na přesném poválečném uspořádání Evropy, Stalin postupem své armády zabíral území svých zájmů (vytvořil kolem Sovětského svazu „nárazníkové státy“). Koordinací postupu spojeneckých armád a konečnou polohou armád po kapitulaci Německa došlo k rozdělení Evropy na východní, ve které tvrdou rukou vládl Moskevský Kreml a Evropu západní.
Československo spadlo do „sféry vlivu“ Moskvy, později nazývané tábor míru a socialismu. Od té doby o všem, co se dělo, muselo, nebo smělo dít v Československu, rozhodovala Moskva. Stalin ani nečekal na výsledky voleb ve „spřátelených státech“ a ještě před Vítězným únorem, v červenci 1947 si pozval do Moskvy čelné představitele ČSR, kde jim vyjasnil, jak si představuje poválečný vývoj. Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí po návratu pronesl památnou větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“. O osudu Československa bylo tedy rozhodnuto ještě před nástupem KSČ v únoru 1948.
Tvrdit, že všechno zlo, které bylo v ČSR spácháno, bylo dílem komunistů, je stejné jako obvinit automobil, že srazil na přechodu chodce a nikoli jeho řidiče.
Zinscenované politické procesy v padesátých letech byly příkazem z Moskvy, z hlavy Stalina. Vojenské pluky PTP byly též jeho vynálezem. Opět pro mladé: Všimněte si v mediální masáži vždy data zvěrstev, která byla páchána a která jsou Vám předkládána jako důkaz zrůdnosti KSČ. Jsou Vám předkládána právě fakta z padesátých let. To byla opravdu svinská doba.
Plivat jedovatou slinu může každý, kdo je skálopevně přesvědčen, že by se v padesátých letech dokázal otevřeně postavit na odpor.
I naši komunisté si uvědomovali, že to, co musí na příkaz Moskvy a generalissima Stalina provádět, je zvěrstvo. Dokonale se před Vámi tají, že komunisté po smrti Stalina, koncem padesátých a na začátku šedesátých let velkou většinu politických vězňů propustili, rehabilitovali a pozor!! Vyplatili odškodné. Dnes se to v politických dokumentech přechází formulkou: Dostal doživotí, odseděl si osm let. Vůbec se Vám nezdůvodňuje, jak to, když dostal doživotí, seděl osm roků a byl propuštěn. A už vůbec se neuvádí, kdy byl propuštěn. A kdo ho propustil a vyplatil odškodné. Též byly zrušeny útvary PTP. Také se neříká, kdy.
Všichni jsme věděli, že musíme alespoň „naoko“ udržovat přátelské, vřelé, až pohlavně úchylné vztahy se Sovětským svazem. Že bystré Kremelské oko vše bedlivě sleduje. Proto bylo nutno pečlivě hlídat všechny, kteří by chtěli tento vztah narušit. Kdybychom nehlídali, Moskva by přispěchala na pomoc a zjednala pořádek sama. Předvedli to v roce 1956 v Maďarsku i nám v roce 1968. Vždy to odůvodňovali, „že se nám to vymklo z rukou“.
Ti, kteří „drželi hubu“, měli klídek. Byli jsme „přifařeni“ do „tábora socialismu“. Co to znamenalo? Porovnáme-li západní Evropu a USA s „táborem socialismu“, zjistíme nebetyčný rozdíl. Západ byl o několik desetiletí, až staletí vyspělejší část Země. „Tábor socialismu“ byl tvořen z velké části zeměmi Balkánu a Asie, kde byl život na úrovni středověku. Československo, v době Stalinova záboru bylo jedním z nejvyspělejších států světa. Již v dobách Rakousko – Uherska byly zejména české země budovány jako průmyslová oblast. Byli jsme nejzápadnější částí tohoto seskupení se strategickou polohou ve středu Evropy. Prostě obchodní křižovatkou. Po rozpadu Rakousko – Uherska bylo Československo považováno za součást vyspělejší západní Evropy.
O to větší pád znamenalo včlenění do „tábora socialismu“. Mělo to ale i jisté výhody. Československo, jako nejvyspělejší část tohoto bloku mělo postaráno o práci. Patnáctimilionové Československo muselo zásobovat průmyslovými výrobky třistamilionový blok, kde se o elektřině vědělo pouze z doslechu a motocykl byl vysněným vrcholem blahobytu pro vyvolené.
A tak všechny podniky V ČSR „jely na plné pecky“. Nebyl problém sehnat práci. Ve všech podnicích byla zřízena náborová oddělení, jehož zaměstnanci byli odměňováni za každého přijatého pracovníka. Vůbec např. neexistovala podpora v nezaměstnanosti. Naopak každý, kdo byl přistižen, že nemá uzavřen pracovní poměr, byl trestán za „příživnictví“. Nebýt zaměstnán byl tenkrát trestný čin.
Socialistické hospodářství mělo ale výraznou slabou stránku. Protože všechny podniky byly znárodněny, tedy patřily všem, nikdo nepociťoval potřebu si v zaměstnání „trhat plíce“. Protože jsme na tom ale byli všichni stejně, nebylo mezi lidem tolik závisti. Vůbec nebyl problém si v pracovní době „skočit na nákup“, posedět dvě hodinky na obědě, v pracovní době si cokoli vyrobit pro sebe do domácnosti, nebo na chatu, samozřejmě z materiálu podniku. Šéfové zamhouřili oko. Není divu. Sami postupovali stejně. Mnohdy tak, že si melouch nechali vyrobit podřízenými.
K tomuto „pracovnímu nasazení“ bylo nutno přičíst bydlení za velmi přijatelný peníz, ze kterého nemohl nikdo nikoho vyhodit, neustále se zlepšující zásobování, prostě klídek. Nijak komfortní, na západě si žili lépe, ale také více makali. Češi si budovali oázy svobody na chatách budovaných velice často z materiálu podniku, ve kterém byli zaměstnáni. Většině to vyhovovalo. Sice jim lezly na nervy žvásty z rádia, ale jinak nikdo nikomu v ničem nebránil. Tedy kromě podnikání.
Tento stav mnoha lidem vyhovoval, mnoha nevyhovoval, protože věděli, že „na západě“ by si vydělali víc. Lékaři to ostatně vědí i nyní, po 21 letech budované třeskuté svobody. Mnozí si dokonce libovali. Řezníci, zelináři, taxikáři, meloucháři si přišli na pěkné peníze. Nevím, jestli víte, co je to melouch. Řemeslníci provozovali soukromé „kšefty“. Instalatér, elektrikář, zedník, truhlář, obhospodařovali soukromně svůj rajón, řidič náklaďáku odvezl sousedovi materiál na chatu. Tato činnost jim šla velice snadno, materiál se dal získat snadno v zaměstnání, náklaďák byl podnikový, nafta také. Říkalo se tomu melouch.
Přesto ti nespokojení často emigrovali na západ, s vidinou vyšších výdělků. Nyní tvrdí, že to bylo proto, že se tady „dusili“ nesvobodou.
Intelektuálové – teoretici se shlukovali do ilegálních hloučků, kde vedli debaty a vzájemně si dokazovali, jak jsme omezováni a jak by se to mělo udělat, aby zavládla všeobecná svoboda. V pevné víře, že dosáhne-li se všeobecné svobody, probudí se ve všech lidech nejušlechtilejší vlastnosti a svou svobodu využijí zejména tím, že napřou všechny síly ve prospěch celku a společnost začne vzkvétat. Snílkové. Sice ušlechtilí, ale snílkové.
Pak přišel okamžik Velkého Třesku. Nazývat to revolucí a holedbat se, že jsme svrhli totalitu a nastolili demokracii, je podle mého názoru poněkud hrdopyšné holedbání se. Kdyby se to událo o 10 roků dříve, za vlády Brežněva, byla by to revoluce. Byla by ale krvavě potlačena. Už jsme dobře věděli, že západ nám nepomůže. Ale 17.listopadu 1989?
Je nutno si uvědomit tehdejší situaci. 11. března 1985 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov.
Začal reformovat Sovětský svaz i úlohu KSSS. Veřejně přiznal, že inspirací mu bylo Dubčekovo Pražské jaro roku 1968 a pokus o „socialismus s lidskou tváří“. Byl též idealista. Vedlo to k rozpadu sovětského impéria a celého „tábora socialismu“
V roce 1988 Gorbačov oznámil, že Sovětský svaz opouští Brežněvovu doktrínu a umožňuje zemím východní Evropy samostatně rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách.
Člověk by řekl, že československý lid, který úpěl 40 roků v tak strašné totalitě, jak je Vám mladým dnes předkládána, lid, který dobře od roku 1968 věděl, že musíme poslouchat nebo že nám ruský medvěd natrhne žaket, že tedy tento československý lid, když zaslechne tato slova, vyskočí jak nevolník po zrušení roboty a zjedná si vlastní pořádek. Omyl. Československý lid si již uvykl na zasmrádlé pohodlíčko a dále švejkoval. Zatím co v sousedních státech to začalo „praskat“ okamžitě, v ČSR byl zaběhnutý klídek. I přes to, že již v prosinci 1988 byla Praha plná opuštěných Trabantů a Wartburgů, neboť Němci z východního Německa přes velvyslanectví v Praze prchali na západ. Tak mocně, že jich bylo plné nejen velvyslanectví, ale i plná jeho zahrada. Pražáci je s pobavením pozorovali.
Vedoucím na obou stranách barikády bylo jasné, že aby se Češi pohnuli, musí je někdo vyprovokovat. Dosud není jasné, která strana barikády byla aktivnější. Komunisté dobře věděli, že jim už Moskva nepomůže, že se situace nezadržitelně řítí do zlomu. Pochopitelně chtěli u toho být první. Věděli dobře, že kdo začne, vyhraje.
10. prosince 1948 byla v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Na její výročí, 10. prosince 1988 požádalo několik občanských iniciativ m.j. i Charta 77 o povolení důstojného shromáždění. Kupodivu bylo povoleno. Uskutečnilo se na Škroupově náměstí v Praze. Promluvil na něm m.j. Václav Havel. Veřejně se požadovalo propuštění politických vězňů a obnova občanských svobod. Na závěr byla podepsána petice v tomto duchu. Shromáždění nadšeně tleskalo, podepsalo. A nic.
Bylo tedy nutno připravit něco „ostřejšího“.
První příležitost bylo výročí Palachova upálení. Palach se upálil na protest proti sovětské okupaci v r. 1968. 19.1.1969 zemřel.
V roce 1989 policie (tehdy Veřejná bezpečnost) dlouho před výročím konala veliké, provokativní přípravy. Do všech chodeb zastávky metra Václavské náměstí nastavěla kovové přenosné zábradlí dlouho předem tak, že cestující se museli prodírat úzkými uličkami. Zcela zřejmá provokace, aby všichni viděli, že se tady bude „něco dít“. Zřetelně měli zájem, aby přišlo co nejvíce lidí. Skutečně přišlo, a zásah byl brutální. Bití pendreky, vodní děla a ještě specialitka. Ty nejaktivnější demonstranty, ale i zcela náhodné chodce naložili do připravených antonů a v noci rozvezli „do krajiny“ Prostě je vyvezli 30 km za Prahu a v noci vysadili na opuštěné silnici.
To trvalo týden. Demonstranti se každý den shromáždili, nechali se zbít, zlít vodou a rozvést po krajině. A nic. 1. máje opět Pražáci, ale lidé i v dalších městech ukázněně pochodovali v průvodech, mávali představitelům KSČ na tribunách, Žižkovské ženy již tradičně vytvořily opět živý obraz. Husák se na tribuně šťastně usmíval a blahosklonně kynul davům.
Bylo třeba připravit cosi velkolepějšího. Příležitost byla na den studentstva, 17.listopadu, kdy se přepokládalo shromáždění studentů na Albertově. Tradiční místo u lékařské fakulty.
Co se tehdy přesně dělo, zůstává dodnes záhadou. Závěrečná zpráva parlamentní vyšetřovací komise zřízené za účelem vyšetření událostí 17. listopadu dodnes nebyla zveřejněna a ani se už o ní nehovoří.
Jisté ale je, že veřejná bezpečnost připravila brutální zásah a měla připravenou perfektní režii. Pokojný průvod studentů, který se vydal na pochod z Albertova na hrad, byl pomocí tajných agentů zatočen do Národní třídy, kde byla připravena past. Důmyslně promyšlená. Na konci Národní třídy čekaly sešikované řady policistů. Ovšem pozor!! Do první řady byli naveleni studenti policejní akademie, osmnáctiletí kluci. Za nimi několik řad zkušených mazáků. Zezadu sestavu jistily dva obrněné vozy s vodními děly.
Agenti navedli průvod až k této hradbě. V tom okamžiku se stalo něco neuvěřitelného. Obrněné vozy náhle odjely a s nimi ustoupili i mazáci, takže proti davu demonstrantů stáli mladí, nezkušení kluci ze všech koutů republiky, kteří přijeli do Prahy studovat policejní akademii. Zřejmě se předpokládalo, že dav je ušlape. Z toho důvodu za demonstranty pochodoval šik policajtů, kteří tlačili dav brutálně dopředu. To by mělo celostátní dopad. Mámy celé republiky by oplakávaly syna, kterého jim zabili Pražáci. To by zvedlo celý národ.
Dav ale zareagoval naprosto nečekaně. Před hradbou štítů se zastavil, holky klukům za štíty začaly zastrkovat květiny. Dav skandoval: „Máme holé ruce“. Vyjukaní kluci – skoropolicajti nevěděli, co dělat.
Tato situace neodpovídala režii.
Proto do davu vběhli staří, ostřílení policejní „bijci“ a začali pendreky bít hlava nehlava. Účastníci se snažili utéci. V tom okamžiku se objevilo další zákeřné opatření. Všechny vchody do domů byly zamčeny, takže utéci nebylo kam. „Bijci“ měli oběti v houfu. Činili se statečně. Tekla krev, byli zranění, nastala panika.
Když akce skončila, zůstal na vozovce ležet tajný agent STB Zifčák, který hrál mrtvého. Jeho úloha nebyla dodnes objasněna.
Tentokrát byl zásah tak brutální, že se zvedla vlna odporu. První se začali formovat herci, společně s disidenty. 19.listopadu bylo v činoherním klubu založeno Občanské fórum, které si za cíl vytklo dialog s vládnoucí KSČ o demokratizaci systému.
A světe div se. Vedení KSČ začalo s Občanským fórem jednat. Zasedlo s ním k jednacímu stolu. Dokonce, a teď se podržte, Ústřední výbor KSČ uvolnil významnou finanční částku na činnost Občanského fóra a zřízení jeho centra ve Špalíčku na dolním konci Václavského náměstí. To se dnes už snad ani nesmí říkat.
Dějiny se definitivně pohnuly, Bylo jisté, že dojde k významným změnám.
Tady si dovolím přerušit, protože koukám, že už jsem napsal dost.
Koho to zajímá a chtěl by vědět, jak jsem zažil, sledoval a jak s odstupem času hodnotím události následující po Velkém Třesku, může si otevřít další příspěvek Nazvaný 21 roků třeskuté svobody.
Jan Sladký