Asi před 14 roky jsem se snažil vytvořit své stránky. Tehdy jsem si napsal jakousi úvodní povídku. Teď jsem ji objevil a zjistil, že neztratila na aktuálnosti.
Tady je:
Místo děje: Jeskyně kdesi
Osoby: Ideově stmelená parta loupežníků, do té doby ovládající právem silnějšího dění a hlavně produkci celé oblasti.
Doba konání: Konec osmdesátých let minulého století
Slovo si demokraticky přiděluje náčelník.
„Kdo má v gatích, může odejít“ začíná spisovně. „Je tu někdo takovej?“
„Není“ sám si odpovídá. „Věděl jsem, že máte za ušima. Doba slastného lenošení končí. Strejda už to pošoup do správný polohy, teď už to pojede samo. Teď se bude muset postarat každej sám vo sebe. Pamatujte si, že když se něco kácí, tak přesně na opačnou stranu. To, že bylo všechno všech, je fuč. Teď bude všechno někoho. Kdo zaváhá, nežere. Musíme u toho bejt první.“
„Takovejch bude“ písknul vzadu jelimánek Kudla.
„Nejseš hloupej Kudlo. My sme ale na forhontu. Víme, a víme jak. Teď se tomu bude říkat informační převaha a know how. Nou hau pánové. Musíme se učit cizí jazyky. A jazyk, pánové není jenom to, co se udí v komíně.“
„Co to máme?“ Nedal pokoj Kudla.
„Informační převahu. Támhle Bystrovočko má partu, kterou nám závidí i Sarka Farka za rybníkem. A to už je ňákej grázl“
„K čemu je to dobrý?“
„Bystrovočko ví naprosto přesně, co si lidi myslej. I vo nás. Ví přesně i to, že by nás nejradši vykopali, že nás maj plné zuby.“
„Co s tím uděláme šéfe?“
„Klídek Kudlo. Nezapomeň, že máme i Hlavouna. Von a jeho parta vždycky dokázali, že lidi dycinky dělali to, co jsme chtěli my. A ještě to dělali rádi.
I Hlavouna nám ten prďola za rybníkem závidí. Na nás nemá. Hlavounova parta vždycky dokázala, že lidi makali za pár šupů, nikam sme je nepustili a eště si dávali závazky a chodili nám mávat třepátkama na náměstí. Teď se tomu bude říkat manipulace s veřejným míněním. Hlavoun je pašák. S toudle výbavou nemůžeme prohrát.“
„No dobrá, ale jak to uděláme?“ Nedal se Kudla.
„To vám vobjasní kolega Bedna. Ten má na triku strategii“
Bedna povstal, utřel si brejličky, zamrkal a spustil:
„Vážení přátelé“ byl to vzdělanec „věc je velmi jednoduchá. Poučení je třeba čerpat z Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a hlavně z historie.
Drobným problémem je, že tady v tom ďolíčku žijí lidé, kterým historie a mentalita malého národa vštípila ochotu podřídit se čemukoli. A myslet si při tom své. Výsledek vidíme. Všude okolo to už praská a tady nic. I když se snažíme ze všech sil.
Vloni na podzim jsme jim vyhradili celé náměstí, nechali tam promluvit naše nejzavilejší nepřátele, oni si je poslechli, zatleskali a šli domů. A to je plná vesnice odložených Trabantů, oázy přeplněné sousedy a tady nic.
V lednu jsme je kropili ze všech sil celý týden, celou akci avizovali dlouho dopředu, všude jsme vystavovali zábradlí, aby jich přišlo co nejvíc. Oni se nechali zlít, rozvézt po krajině a už zase chodí do práce, dávají si závazky a dokonce nám přišli zamávat jako vždycky v průvodu.
Na podzim musíme připravit něco tvrdšího a zapojit lidi, kteří jsou všeobecně známí. Aby si konečně uvědomili, že se to myslí vážně, že to není jenom nějaká poťouchlost. Věřím, že se to rozjede i tady.“
„No dobrá a co pak?“
„Další kroky budou postupné. Dovolil bych si je jednotlivě popsat:
1) Vyčkat vhodného okamžiku „spontánní“ revoluce. Na počátku každé revoluce se do popředí vyhrnou idealisté, kteří se stanou přirozenými vůdci a dokáží strhnout většinu. Každá revoluce je vzpourou proti stávajícímu systému, za nastolení režimu nového, konečně spravedlivého. Tito idealisté nejsou nebezpeční. Jdou do revoluce s ideály a nemohou a ani nechtějí se starat o vlastní prospěch. Svým příkladem budou demonstrovat čistotu a spravedlnost. To strhne davy.
2) Ve vhodný okamžik, když už všichni pochopí, že se jedná skutečně o převrat a změny budu nevratné, je nutno toto „spontánní“ revoluční vedení nahradit svou politickou stranou. Tato strana se musí deklarovat jako strana právě opačná. Musí to mít ve svém názvu ale název musí současně zdůrazňovat, že vychází z lidu. Ve svých proklamacích se musí představovat jako strana právě opačná, musí nejvíce vyzdvihovat svou absolutní nesmiřitelnost s dosavadním systémem, tedy socialismem a jeho avantgardou – komunistickou stranou. Lid této straně spontánně odevzdá hlasy. Pocítí uspokojení, jak se konečně svobodně projevil. Jak to těm komunistům nandal. Lidu je třeba dát pocítit uspokojení. Známe přece dobře všeobecný odpor obyvatel ďolíčku ke všemu komunistickému. Tato strana má velikou naději, že získá absolutní většinu ve volbách, nebude se muset bavit s opozicí a bude moci uskutečnit připravené záměry - přesuny majetku. Rozhodujícím faktorem zde musí být rychlost. Mravní zásady a legislativní čistota musí počkat. Naopak trpěná špinavost a rozpor s etikou i zákony nám zaváže všechny pachatele. Sekundárním pozitivem bude loajalita těch, kteří budou na těchto majetkových přesunech zainteresovaní. Každý dobyvatel si zajišťuje loajalitu vojska tím že nechá rabovat dobyté území. Krále to nic nestojí, loajalita je zaručena. Hlasy zainteresovaných zajistí jistinu v každých volbách. Tito zainteresovaní budou nejukázněnější voliči. Ve vlastním zájmu nemohou volby ignorovat a jejich volba bude jednoznačná. Jejich loajalita bude tím pevnější, čím nepoctivěji si nakradou. Nemohou připustit, aby kdokoli zkoumal jejich počínání. V této fázi je nutno všemi prostředky brzdit reformu legislativy. Předem je nutno počítat s tím, že i přes rychlost a nepřehlednost se tato strana ve své činnosti „zamaže“. Lid není hloupý, lze předpokládat, že jednou pochopí, že cílem majetkových přesunů je osobní prospěch zainteresovaných jednotlivců, nikoli oživení ekonomiky pro celý stát. Do čela této strany je třeba postavit charismatickou Postavu, která všechno „ustojí“.
3) Tato Postava musí:
a) Dobře vypadat. (52% voličů jsou ženy)
b) Budit dojem vzdělanosti. (český národ neměl nikdy hrdiny „ranaře“. Imponovali mu myslitelé – Karel IV, Masaryk)
c) Vyjadřovat se obecně platnými frázemi. A zejména stručně, úsečně. Nepouštět se do polemik. Hlasitě vyjádřené a rozváděné názory na konkrétní problém by mohl kdokoli konfrontovat se skutečností.
d) Neustále zdůrazňovat svou nesmiřitelnost s jakýmkoli náznakem socialismu.
e) Jakoukoli kritiku označovat jako pokus o návrat k socialismu.
f) Záměrně zaměňovat pojmy „sociální“ a „socialistické“. Všechno sociální označovat jako socialistické. S patřičným despektem. Tím v podvědomí veřejnosti tyto pojmy splynou a budou vzbuzovat odpor. Jakýkoli náznak opatření ve prospěch širokých vrstev je pak odsouzen samou veřejností. Je nutno pamatovat, že bohatství vyvolené vrstvy se musí někde vzít a je tím větší, čím větší je chudoba nevyvolených. Peněz je jedna hromada.
4) Je třeba zachovat nadále komunistickou stranu. Dbát na to, aby nezměnila svůj název. Zůstanou v ní pouze naivkové a ideologičtí utopisté. Ti, kteří v této straně byli z prospěchu, jsou přece již na opačném pólu. A dobře znají mentalitu svých bývalých soudruhů. Fanatičtí marxisté budou sloužit jako fackovací panák. Na ně lze vždy ukázat prstem jako na původce potíží, bude-li se lidu zdát, že skutečnost se liší od představ „revoluce“. Hlasitým odmítáním, nepřipouštěním této strany k jakémukoli jednání lze jednoduše a levně lidu demonstrovat „pravicovou orientaci“, aby lid nezačal pochybovat o správnosti pravicového postupu.
5) Během „transformace“ co nejvíce zdržovat legislativu. Hlavní část majetkových přesunů musí být provedena v socialistické legislativě, která pojem soukromé vlastnictví nezná. Rozhoduje rychlost. Lid si bude myslet, že se tak děje ku prospěchu všech. Bude fandit. Až prohlédne, bude pozdě
6) Je třeba zlikvidovat všechny instituce, které by mohly zkoumat zákonnost postupů. Je třeba zrušit prokuraturu, jejímž úkolem je dohlížet na dodržování zákonů. Zlikvidovat bez náhrady. Soudy eliminovat jejich zahlcením. Dovolatelnost práva pro občana je třeba co nejvíce zúžit jeho vyloučením z okruhu oprávněných k podání podnětu a kde to nelze přímo, vyloučit občana procedurální složitostí a finanční náročností. Nadřadit procedurální náležitosti nad skutkovou podstatu.
7) Nepřipustit vznik nových institucí a institutů, umožňující veřejnou kontrolu rozhodovací moci. Např. referendum, nebo jakoukoli náhradu prokuratury. Např. ombudsman. Úlohu těchto institucí bagatelizovat a co nejvíce oddalovat. V případě nezbytí jejich pravomoci co nejvíce omezit a zajistit kontrolu.
8) Nutnou svobodu slova eliminovat informačním šumem, vypouštěním protichůdných informací. Lid obtížně rozezná, co je pravda a co umně podstrčená lež. Navíc to rozvrátí případnou opozici. V tomto informačním zmatku bude působit naše Postava jako nezviklatelný maják.
Tuto Postavu je nutno glorifikovat jakýmkoli způsobem. V případě, že prestiž strany bude ohrožena, stupňovat psychologický tlak třeba i nesmyslnými akcemi. Např. portrétem Postavy v gigantických rozměrech na místě viditelném z každého místa vesnice.
Naši soudruzi to již vyzkoušeli. Lidi se tehdy také báli, ale poslouchali. Neustále je nutno ztotožňovat naší stranu s touto postavou. V případě voleb umístit portrét Postavy na všechna místa, bez ohledu zda kandiduje, či nikoli. Všichni jí musí vidět. Je nutno vzbudit dojem, že se volí Postava. Vlastní kandidáti jsou „profláknutí“. Neprošli by. Lid nepátrá po smyslu argumentů. Jedná zkratkovitě.
9) V případě, že informační šum přestane fungovat, je nutno převzít pod kontrolu veřejnoprávní media. Podcenění medií vedlo k „nepochopení“ bratrské pomoci v srpnu 1968. Poznatky jsou shrnuty v „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti.“
Nebude-li možné dostat pod kontrolu média ve veřejnoprávní podobě, je nutno je zprivatizovat. Pak stačí si zavázat vlastníka.
10) V okamžiku ekonomického dna ustoupit do pozadí, vysunout do popředí konkurenční stranu, kterou je ovšem nutno ovládat tak, aby mohla učinit pouze to, co naše Strana dovolí. Tato strana si nutně musí vylámat zuby a historicky se znemožnit, neboť vzhledem k setrvačnosti ekonomiky vstoupí na scénu právě v okamžiku, kdy následky předchozí devastace nebude možno řešit jinak, než velmi citelným přesouváním na daňového poplatníka.
11) Neustálým ukazováním na tuto stranu, zdůrazňováním její neschopnosti vzbudit ve veřejnosti dojem, že nastalé potíže jsou jejím dílem, způsobeny její neschopností. To zároveň vzbudí dojem, že kdyby nadále vše řídila naše Strana, potíže by nenastaly. Posílí to pozice pro příští volby.
Jak řekl, tak se stalo??
Jan Sladký